Datum	Název akce	Účast	Dokumentace
06.09.2013	Pochod z Roželova do...	6x

Roželovský pochod se v různých podobách koná už od roku 2002, kdy do našeho někdejšího tábořiště vyrazil Remus s Liborem. Tehdy šli pěšky z plzeňského náměstí Republiky. Když odečteme variantu pochodu, kdy tito dva odvážlivci šli dokonce tam a zpátky - tedy 90km v kuse, byl první ročník našeho pochodu asi nejnáročnějším. Nejen, že jsme úplně nevědeli do čeho jdeme, ale hlavně jsme úplně neznali přesnou trasu. A tak jsme tehdy šli mimo jiné i přes různá pole a naše nohy poznaly i kraj radyňského svahu. Po více než deseti letech už máme trasu docela zmáklou. V důsledku toho, že velmi dobře hodnocené počítačové tábory v Roželově byly zásluhou neblaze proslulého vedoucího pracovníka přezdíváného "3M" zrušeny, nemáme už v Roželově přes veškerou péči pana a paní správcových veškeré potřebné zázemí. Proto teď chodíme směrem z Roželova do Plzně. Postupně také přestalo být naším cílem náměstí Republiky, ale jsme vždy vřele očekáváni v Bolevci na Hansovské zahradě, kde se po příchodu (nebo dobelhání) přeživších koná jakási afterparty.

V roce 2013 jsme na pochod vyrazili na začátku září. Sjeli jsme se v pátek. Jako první dorazili do tábora Remus s Davidem, kteří do Roželova cestovali autobusem přes Rožmitál. Nedlouho po nich přijel z Prahy Vašík. Všichni tři jsme měli během cesty veselé zážitky s jakýmisi very-old-trampy, kterým se nakonec podařilo vystoupit ve Voltuši. Dalším, kdo do tábora přišel, byl Hans. Toho do Starého Smolivce dovezl autobus z Plzně. Šli jsme mu naproti. Do tábora jsme to vzali zkratkou přes louku u planin a lesem rovnou k mostku přes potok nedaleko tábora. V této oblasti je zajímavým jeden pověstný kámen, vlastně spíš balvan nebo malá skála. V našich kruzích je toto místo přezdíváno jako Hansův kámen, ale jak jsme se dozvěděli přímo od Hanse, nebyl jediným jeho uživatelem. Ovšem ten proslulý kámen se nám díky od té doby mnohem vzrostlejší vegetaci nepodařilo najít. Ovšem lahvinku, která byla v lese zakopána od minulého srazu, jsme našli bezpečně. Tak trochu nečekaně se v táboře objevila i Lenča C. s Petrem Š. Ona na tábor jezdila jako dítko a on zase chodil do staré dobré SMT na kroužky. Do Roželova ale kvůli drobným navigačním problémům cestovali z Plzně přes Březnici.

Ubytováni jsme byli v chatkách 44 až 46 a k dispozici jsme měli i štáb, kde od našich dob došlo k menším změnám v uspořádání nábytku, k vymalování a zmizela i cedule o lógru, který ucpává odpad. Těsně před námi tam pobývali jakýsi pedagogové na škole v přírodě - nechali tam pěkný nepořádek! Lednice, která měla s leckýms z nás nejrůznější zkušenosti, za dvě hodiny snížila teplotu svého vnitřku oproti okolí jen asi o 2 stupně. Ale zásoby z ní rychle mizely, u ohně se povídalo, jedlo i pilo. Došlo samozřejmě na různé veselé táborové vzpomínání a historky. Dávno poté, co už se setmělo, se mezi chatkami objevila bílá a červená blikající světýlka - to znamenalo jediné - do tábora dorazili poslední očekávaní hosté - Píťa a Katka, kteří přijeli na kolech.

Během noci se neodehrálo nic vyloženě mimořádného, Hans byl celkem v klidu, Remus se krotil, Píťa s Katkou byli u ohně a ostatní spali. Ranní vstávání se docela podařilo, a tak pochodující skupina odstartovala svoji pouť cca v 8:40. Těsně předtím odjela Lucka s Petrem. Cyklistická dvojka vyspávala ještě dlouho a pak vrátila klíče od chatky, štáb, povlečení a varnou konvici správcovým.

První kilometry pěšího pochodu, na který se letos vydali Hans, Vašík, David a Remus, byly ve znamení rychlého tempa a kvant hub. Ty jsme ale nesbírali, celodenní putování by jim asi neprospělo, nehledě na to, že by nás to dost zdržovalo. Hub ale bylo v brdských lesích opravdu dost, doslova na každém kroku. Cesta rychle ubíhala, zastavovali jsme jen kvůli úpravám Hansovo obuvi. Netrvalo to dlouho a už jsme byli u Marásku. Vzpomínali jsme na různá místa a různé lidi s těmito místy spjatými. Klesání ke kravínu nad mitrovickými Planinami také rychle uteklo. Tradičně jsme se vyfotili u tamního turistického rozcestníku a dále klesali do Hořehled. Tam míváme tradičně cca patnáctiminutovou přestávku. Letos poprvé jsme si dali v restauraci Pod Kokšínem polívku, dříve jsme jen postávali či posedávali u tamního konzumu.

Posilněni polévkou jsme se vydali na další putování. Během cesty z Hořehled do Těnovic a Lipnice jsme přemýšleli kudy půjdeme dál. Hans zase uvažoval, kde se od nás odpojí - uleví tak svým nohám a a zárověň se odebere nachystat zahradu pro večerní posezení. Na odklon od nejtradičnější trasy došlo v Lipnici, kde jsme ze silnice uhli směrem na Kornatice. Nastala drobná konzultace s mapou a občerstvovací pauza, při které se Remus dost masivně zakuckal. Cestou z Lipnice jsme potkávali rychle jezdící bezohledné traktoristy. Na úzké cestě to opravdu nebylo příjemné. Když jsme přešli přes přejezd, odpojil se od nás Hans. Šel na železniční zastávku. My jsme mezitím došli do Kornatic a přemýšleli kudy půjdeme dál, nebo jestli si tam nedáme jedno. Remusovi ale náhle začal zvonit telefon a kdo se neozval - byl to Hans. Pan strojvedoucí mu rozmluvil cestu přes Rokycany, protože by do Plzně přijel ve stejnou dobu, jako když pojede opačným (kratším) směrem. A tak nás Hans došel a doprovodi l o něco dál než původně plánoval. Lesy byly stále plné hub a také cyklistů, protože se konal jakýsi závod.

Naším dalším cílem byly Mokrouše, Tymákov, Letkov a Tesco. Vašík už měl své dlouhé nohy taky pořádně uťapkané, a tak začal o zkrácení trasy uvažovat i on. Když ještě mluvil, pomýšlel na Letkov a trolejbus. Ale to jsme teprve byli hluboko v lesích nad Kozlem, na tzv. Mariově trase. Cesta do Letkova byla dost úmorná. V Tymákově jsme vzpomínali na tábornici Sabinu S. a možná nás na kole minula jiná tábornice Aneta K. ze Sedlce. Cestu nám po roce opět zpestřovalo nebe plné letadel, protože na letkovském letišti byl den otevřených dveří. Jelikož jsme s sebou nesli rádio, měli jsme o letadlech docela přehled.

V Letkově jsme si dali malou pauzu. Vašík si potřeboval na schodech od obecního úřadu vysypat boty. Při té příležitosti objevil v podrážce několik zaražených kamenů, které byly patrně hlavní příčinou jeho už docela nesnesitelných bolestí. Mimochodem trolejbus z Letkova docela těsně ujel. A tak jsme se ve třech vydali na poslední neplzeňský úsek cesty. K Tescu jsme dorazili asi kolem půl šesté. Autobus jel za pár minut a Vašík neváhal. K němu se připojil i David, který doma potřeboval cosi zkonzultovat se svou partnerkou Lucií. Remus se tedy zůstal uprostřed nákupní zóny sám. Pořídil si klobásy, nějaké pití a dva ledňáčky. Přes ústřední hřbitov a konečnou šestnáctky prošel kolem kostela sv. Jiří, a přes lávku došel na Bílou Horu. Kolem rybníků Košináře a Senečáku se blížil k Hansovské zahradě. Zvažoval koupel v rybníku, ale nakonec odolal.

Hans vyrazil Remusovi naproti, a tak se sešli u arboreta. Na zahradě byl ještě praHans a další příbuzní. O Hansovi vyprávěli různé veselé historky. Postupně se ale příslušníci Hansovo rodiny promísili s účastníky z našich řad a poté vymizeli. U grilu se tedy nakonec sešli Hans, Remus, David+Lucie, Muki a Mmuki. Když se úplně setmělo, začala být docela zima a Remus si tedy šel do baťohu pro mikinu. Ovšem tu v zavazadle nenašel. Vzpomínal, kde ji mohl nechat, protože od pátku až do teď ji nepotřeboval. Uvědomil si ale, že když jsme byli v Lipnici, vytahoval mapy, kvůli tomu vyndal na chvíli i mikinu a pak se hodně zakuckal. A zřejmě tehdy mu mikina vypadla z rukou či baťohu a zůstala ležet za křižovatkou v Lipnici. Chudák remusovo funkční termo mikina. Naštěstí jsme se ale všichni po chvíli přesunuli do prostor útulné Hansovské chaty, takže Remus neprochladl.

Po půlnoci jsme zábavu ukončili. David s Luckou už dávno odešli a teď jsme to zabalili i my. Michal nás doprovodil na kole na konečnou jedničky a my se pak rozjeli tramvají do města, kde jsme zanechali Hanse a Muki s Remusem přestoupili na N1 směr Vinice. Remus byl účasten ještě jedné doznívající sešlosti, a tak šel spát až ve tři. Hned dopoledne ale nasedl na kolo a za pomoci Českých drah se dostal do Lipnice, kde kupodivu našel svou zelenou mikinu. Ležela tam tak jak ji tam nechtěně nechal. Byla čistá, suchá, prohřátá od sluníčka. Tak Lipnice není taková hrozná ves, jak jsme svého času slýchávali z relací na CB-35 od Desperáda a Luboše z Nezvěstic. Remus si ještě prodloužíl cyklovýlet o několik jemu neznámých lokalit (Prusiny, Hájsko,...) a vrátil se vlakem z Přeštic.

Celkově to byl hezký víkend, pochodovalo se dobře. I cyklististé Píťa s Katkou byli spokojeni. Příští rok Hans a Vašík jistě víc promyslí výběr obuvi, aby také dorazili až do úplného cíle a nemuseli ještě týden řešit puchýře. I tak ale byly naše výkony ucházející, tím spíš, že poslední dobou máme stále méně a méně času na trénink. Tak zase za rok!

Nejbližší schůzky / akce ... podrobnosti
Ne 24. listopadu, celý den 2x 3x 1x	Projekt ŽelArch, 10. akce ...více Letiště Ruzyně
Ne 08. prosince	Projekt ŽelArch, 10. akce - možný náhradní termín ...více někde
Ne 15. prosince	PA ...více někde