Účastníky této akce můžeme rozdělit do dvou skupin. Remus a Jakub zatím na Hoher Bogenu nebyli, Já a Hans jsme na Hoher Bogenu sice byli na kole, ale nějak jsme při prudkém sjezdu od základny americké armády minuli rozhlasový vysílač.
Tentokráte jsme nechtěli nechat nic náhodě a jako první cíl jsme určili rozhlasový vysílač. Jako výchozí místo byl vybrán Furt im Wald, kam jsme se dopravili vlaky ČD na dvě jízdenky SONE. Cesta z Plzně do Domažlic se odehrála v běžném osobáku, z Domažlic do Furtu pak v jedné 810 (minimotoráček), kterým cestovalo i docela velké organizované hejno důchodců. No prostě jsme celou cestu stáli. Obvyklá, naprosto zbytečná, kontrola pracovníkem pohraniční policie se konala pro nemožnost prostupu vozem až na konečné ve Furtu. Chudák běhal po nástupišti a požadoval po lidech nějaký doklady. Většina důchodců se mu však rozutekla, a tak zkotroloval alespoň nás, co jsme si na peróně zavazovali tkaničky před náročnou cestou.
Prošli jsme Furt jen s malou kuriózní příhodou. A to jak nějaká němka po nás požadovala mobilní telefon, aby si mohla zavolat pomoc pro svůj, nepojízdný silně nepříjemně zapáchající po spáleném, automobil.(ocitl:-)) Jen pár kroků za Furtem, když jsme se otočili, se nám otevřel velmi úchvatný pohled na Čerchov, pro nás z dost nezvyklého úhlu. Tento pohled nás po otočení provázel vlastně celý den. Cesta až k úpatí Burgstallu probíhala celkem v poklidu za poslechu radia Charivari a CRo2 na SV po jen mírně zasněžených zpevněných komunikacích. Na úpatí vypadal vysílač vcelku blízko. No nebyl ani tak daleko jako vysoko. Také cesta se z luxusních asfaltek a štěrkovek změnila na lesní cestičku s proměnlivou vrstvou (5-30cm) sněhu. Po vcelku náročném výstupu (dva kroky nahoru jeden dolu) jsme objevili ceduli s nápisem Pozor padající námraza (a dělníci). Věděli jsme, že jsme kousek před (pod) vysílačem. Poslední úsek někteří lezli po všech končetinách. Zdoláno.
Z vrcholu byl docela pěkný výhled na severozápad, sever, východ, jihozápad a jih. Porozhlédli jsme se, něco pojedli, vysílač obhlédli a ve výduchu klimatizace se ohřáli. Na vrcholu je vysílač s provozní budovou, která vypadala docela neobsazeně. Trošku jsme prozkumali přítomná PIRka, kamery, poštovní schránku apod. O to větší překvapení bylo, když se otevřely dveře a vyšel jakýsi mužík. Slušně jsme se pozdravili a on zmizel pěšky po cestě viditelně projeté rolbou.
Na kopci jsme se ani moc neohřáli (doslova) a šli jsme dál směrem k druhému kopci. Nejdříve dolů do sedla. Cestou jsme potkali mužíka v služebním offroadu BR jak se vrací a pěkně nás z dálky zdraví. Škoda, že nebylo víc času. Možná by byla exkurze. Třeba příště. Jinak tím offroadem se dá vyjet jen cca několik desítek metrů pod vysílač. tam jsou dvě garáže. Jedna dvougaráž pro auta, druhá pro rolbu. Cestou si Hans odskočil. U jinejch bych to nepsal, ale zasvěcení ví. Dorazili jsme do sedla a pro výstup k druhému vrcholu jsme zvolili tu kratší přímější náročnější cestu. Cestou nás pronásledoval jakýsi německý krakonoš s hůlkama a bernardýnem. Předstihli jsme jeden pár lidí, ale i přesto jsme se i nadále pohybovali v cizích šlépějích.
Dolezli jsme k plotu vojenského areálu, což je skoro u vrcholu. Zalezli jsme na jediný vyhlídkový místo. Rozhled je sice možný jen na severovýchod, ale je dost impozantní, viz fotky. Viděli jsme plzeňský teplárenský komín. Nyní jsme řešili problém jak projít okolo plotu. Hans a Jakub ho obešli z jihu, já a Remus ze severu. Když jsme tam onehdá byli v létě tak se my cesta zdála docela vošemetná. Po připočtení sněhu a mrazu se to o mnoho nezlepšilo, spíše naopak. Místy jsme se museli držet plotu. Zvládli jsme to a společně se sešli před hlavním objektem na kopci. Kopec nemá cenu moc popisovat, vše viz fotky. Provedli jsme pár spekulací nad účelem jednotlivých monster. Opětovně vyfotili ceduli že fotografování je zakázáno pod pokutou 10000DEM. V celém objektu se po dobu naší přítomnosti nic nastalo. Bůhví jestli je ještě funkčí (když jsme teď bratři v NATO), neboť příjezdová cesta byla docela pěkně zasněžená.
Cesta dolů probíhala vcelku až na malé navigační problémy vcelku poklidně a my jsme mohli pohlédnout na masivní Schwarzriegel z vesničky Hohenwarth, z které nám také jel krátce po 16. hodině vlak. Za deset minut čekání se objevila docela pěkná dieslová jednotka, která nás vcelku nepochopitelně dovezla jen do Kötztingu. Zde, aniž by se trať nějak větvila, jsme museli přesedat do jiné, úplně stejné jednotky a pokračovali jsme do Chamu. Ve vláčku jsme si sušili mokré nohy a konzumovali všelijaké zbylé potraviny. V Chamu jsme měli při přestupování cca půl hodinky čas, který jsme využili ke krátké procházce po večerním předvánočním městě. Někteří z nás (já) jsme zavzpomínali a našli krám, kde jsme cca před 15 lety kupovali fritovací hrnec:-)
Z Chamu jsme jeli další jednotkou do Furtu. Tentokrát ale na stojáka, neboť důchodci i jiní výletníci se vraceli z předvánočních návštěv, asi z Regensburgu. Němčina ve vlaku prakticky nebyla slyšet. Proto jsme si říkali, že jestli bude ve Furtu přistavena jen jedna 810 tak potěš koště. Koště bylo potěšeno protože byla. No ale ukázalo se, že do 810 se vejde vždy o 1 člověka víc než v ní je. No copak do Domažlic by to stání na jedné noze šlo vydržet, ale po předchozích zkušenostech jsme věděli, že tento samostatný motoráček pokračuje až do Plzně. Ale tu ukázaly ČD mimořádné improvizační schopnosti a v Domažlicích na nás čekala jedna přípojná 010, v které to zpočátku vypadalo jako v naftových lázních. Kouř a posléze i smrad se podařilo vyhnat a tak jsme dokonce dokonce cesty i seděli. Po pár desítkách minut jsme se dokodrcali až do Plzně, kde jsme se v poklidu rozešli.
Celé akci přálo i počasí, občas svítilo slunce, bylo tak polojasno, nepršelo, nesněžilo. Na jízdenky SONE jsme se docela projeli a konečně navštívili vrcholy, které jsme nespočetněkrát pozorovali z Plzně. Už se těšíme na nějaký podobně pěkný výlet.