Jelikož mám tuto akci tak trochu na svědomí, sluší se, abych o ní také něco „málo“ napsal…
Již delší dobu si občas o různých záležitostech ohledně příjmu, historie i jiných třeba technických problémech Topolné mailuju se Zdeňkem Dostálem – zaměstnancem Českých radiokumunikací, který společně s několika dalšími kolegy dohlíží na to, aby celá Topolná chodila tak, jak má. Byl to právě on, který nám (po mé žádosti) tuto exkurzi domluvil se svým šéfem – ing. Janem Krčmářem – vedoucím servisního střediska moravských AM vyslílačů.
Exkurze byla domluvená na sobotu – 4. června dopoledne, ale Totoplná je až na druhém konci republiky, a tak jsme se rozhodli vyrazit již v pátek v podvečer. Sraz byl okolo 18,30 před OC Plzeň na Rokycanské třídě. První jsem dorazil já, po chvilce, co jsem se vrátil z nákupu dorazil i Honza „Remus“, zanedlouho přijel i Libor s tmavočervenou Felicií Combi. Zbýval poslední člověk – Pavel „Muki“ – ale i on se úspěšně bez újmy propletl mezi nevrlými řidiči jedoucími na páteční nákupy, a tak bylo naše plzeňské osazenstvo kompletní a nic nebránilo nabrat směr Praha…
V Praze jsme měli vyzvednout „pracujícího“ Hanse, ale když jsme se díky telefonu nedaleko Berouna dozvěděli, že je stále kdesi u Kralup, začali jsme tušit nejhorší!
Po celkem dlouhé prohlídce Metropole Zličín, kde jsme vzbudili pozornost ochranky, jelikož nás zaujal místní moderní kamerový systém s posuvnou kamerou „na kolejnici“, jsme se nakonec po drobných nedorozuměních s Hansem šťastně shledali u autobusouvého nádraží. Po vmačkání Hansových zavazadel do úložného prostoru auta jsme vyrazili po Jižní spojce směrem na Brno a jelikož právě Radiožurnál vysílal přehled zpráv v pořadu Stalo se dnes, pochopili jsme, že je krátce po 21. hodině.
Dálnice D1 byla kupodivu průjezdná bez většího problému, dokonce i Uherské Hradiště jsme po půlnoci ve tmě našli bez problémů, první chybka se vloudila až tam – po neplánované okružní jízdě hradišťským sídlištěm se nám na kruhovém objezdu podařilo už napodruhé odbočit správně – pokračovali jsme na Topolnou – osvětlený vysílač je opravdu nádherný, ale bohužel fotografie nedokáže tuto světlou stránku lidského umu dost dobře zachytit… Po celkem dlouhém hledání noclehu jsme si nakonec dlouho po půlnocí ustlali přímo pod jasnou noční oblohou na polní cestě lemované křovisky mezi obilným a kukuřičným polem. Noc byla nádherná – teplá jasná a trochu větrná. Ráno bylo snad ještě krásnější – slunce svítilo a příjemně hřálo, okolí bylo nádherné a v dáli se lemovaly vrcholy Bílých Karpat s kouzelnou siluetou vysílače na Veľké Javorině – zkrátka idylka!
Po zabalení a nezbytném ozkoušení místního VKV, SV, ale hlavně DV éteru jdme nasedli do Felicie a jelo se!
K vysílači jsme dorazili skoro o hodinu dříve, než bylo dohodnuto, ale nevadilo to – Zdeněk Dostál nás přivítal „s otevřenou náručí“. Potom se prohlíželo a povídalo. Před desátou hodinou vešel do „velína“ ing. Jan Krčmář, který nám společně se Zdeňkem Dostálem vše ukázali a vysvětlili, přidali i pár veselých historek a technicko-stavebních bonbónků…
Pro nás jako posluchače naneštěstí, pro nás, jako návštěvníky naštěstí nevysílá Topolná plným výkonem a oběma vysílači ( 2 x 750 kW), ale jen s jedním vysílačem (a ještě ne plně). Proto jsme se tedy mohli podívat až přímo do samých útrob jednoho (odstaveného, leč provozuschopného) vysílače – tam, kam se hned tak nějaký smrtelník nedostane. Poté následovala prohlídka spodního patra s nezbytným elektrickým zařízením (trafa, jističe a bůh ví co ještě), dále přišla na řadu venkovní část – ing. Krčmář nás po upravené cestě zavedl až pod východní stožár, jehož vysílací antény jsou nasměrovány na Slovensko, pak ještě povídání a chůze podél přívodu zpět do vysílací budovy, kde jsme byli opět svěřeni do rukou Zdeňkových, následovalo opět povídání, nezbytné fotografování a dokonce i hledání vhodného spojení do Plzně na internetu…
Nakonec jsme byli obdaření QSLemi „transmitter station Topolná in Czech Republic“ a navrch jsme byli obdarováni jednou „minulodobovou“ vlaječkou – „272 kHz RKS Topolná provoz socialistické práce…“
Po prohlídce jsme dali na radu Zdeňka Dostála a šli se vykoupat – několik desítek metrů za hradbami vysílačky jsou bývalé pískové lomy s vynikající čistou vodou. My měli štěstí, že voda byla nejen čistá, ale byla i teplá, k tomu nám svítilo slunce a navíc přímo z vody byl úchvatný výhled na západní věž – co více si tak člověk může přát???
Čas ale pokročil a my museli plánovat dále, vyhrály Chřiby a hrad Cimburk. Cestou se nestalo nic mimořádného, jen byla zavřená silnice, sešli jsme z turistické značky, lezli po zarostlých stráních, Pavel zapadl až po kotník do mazlavého jílovitého bláta, Hans si musel odskočit „na velkou“ a na Cimburku nás zasáhl přívalový deštík… Super výlet, ne?
Špinaví, promoklí, zmrzlí a už téměř rozpuštění ve zpoceném přetopeném autě jsme dorazili do Brna, kde nás opustili (ne navždy) dva naši členové – Pavel a Hans využili služeb autobusového dopravce Connex a ze Zvonařky se přepravili na Florenc a odtud do Plzně. Zbyli jsme tedy tři. – já, Libor a Honza Remus. Nakoupili jsme ve zdejším obchodním centru a Honza s Liborem vyhověli mým prospám o prohlídku centra Brna, kde jsem na rozdíl od nich obou ještě nikdy nebyl. Po návratu jsme vytyčili jasný (alespoň podle mapy) směr: Adamov, Blansko, Moravský kras. Byla už tma a nám se nechtělo už dále, a tak jsme to zapíchli na okraji lesa na severním okraji Brna (viz fotografie výhledu). Další den probíhal kupodivu hladce – cesty se nám nespletly a my úspěšně dorazili do krasu, no tedy úspěšně – po zaplacení tučných 40 Kč za vjezd a parkovné…
Následovala jízda lanovkou nahoru, kde jsme si prohlédli Machochu shora, u byfé jsme usoudili jít dolů na spodní plošinu, odkud se nám již nechtělo vracet se nahoru k lanovce a sešli jsme dolů pěšky i navzdory vlastnictví zpáteční jízdenky na lanovku. Nemohli jsme zde minout Punkevní jeskyně – prohlídka byla hezká, nejvíce se líbila asi Liborovi, jelikož nás „suchozemskou“ částí provázely dvě jemu velmi sympatické mladé průvodkyně. Vodní částí nás provázel sarkastický mladík upozorňující nás na hezké elektrické lampy a mrtvá těla turistů a sdělivše nám na konci plavby jedno veliké tajemství: „Říká se, že kdo se z řeky Punkvy napije, proběhá celou noc…“
Po silně komerční a přelidněné části následovalo odlehčení – Liborovi imponoval kopec s (mě osobně také) sympatickým názvem Devět skal ve Žďárských vrších, kde byl později Libor učarován horolezeckým terénem. Cestou jsme si ale vyhlédli také jiný cíl – rozhlednu Čebín mezi Kuřimí a Tišnovem, která byla jak jinak, než zavřená, ale ani hnusný spirálovitě namotaný ostnatý drát a dobře půl třetího metru vysoký plot nás nezastavil a nahoru jsme se přeci dostali – výhled byl celkem slušný, šlo zahlédnout i samotný vysílač Kojál :-).
Cestou do Žďárských vrchů jsme ale zcela náhodou narazili ještě na jednu zajímavost. U Nového Města na Moravě se na vrcholové louce tyčily tři solitérní sloupy VVN, ale elektřina tudy netekla – byly tam chudinky tak samotné – nikam to vedení nepokračovalo… Nás ale zaujalo i něco jiného – prostřední ze stožárů byl plný všelijakých antén a mikrovlnných spojů a byl evidentně využíván i pro radioamatérské účely – tomu se říká dobrá lokalita… Večer jsme to zapíchli kousek za Chotěboří v lese u rybníka – bylo před námi pondělí – poslední den našeho putování Českem.
Ráno jsme si jako další cíl vytyčili vysílač Votice / Mezivrata, bylo to při cestě, no, tak se jelo! Do cesty se nám ale připletl bájný Blaník, kde jsem také ještě nikdy nebyl, no a jelikož cedule u silnice oznamovala, že je rozhledna otevřená, šlo se nahoru…
60 km vzdálený Cukrák jsme sice nezahlédli, ale kraj od Jihlavského Strážníku po Mezivrata byl vidět spolehlivě.
Na parkovišti se po výpočtech zjistilo, že se to do 16:00 do Plzně nestačí, a tak si Honza potřeboval rychle přehodit dozor v SMT. Jeho telefon byl vybitý, proto si půjčil Liborovo, ale v tom zmatku zapomněl na jednu věc… Po několika desítkách prvních ujetých metrů jsme zaslechli šoupání čehosi po střeše a ránu nalevo od auta – ano Honza zapomněl telefon na střeše. Baterie tam ještě zůstala, ale telefon ležel o pár metrů dále na krajnici trošku „škrábnutý“, ale celý. Po prohlídce votických Mezivrat si Honza umanul, že se pojede na Písek – tedy vrchol v Brdech, který nenese jen sympatické jméno, ale na vrcholu třímá i radar a vysílače pro řízení letového provozu – čekal nás tedy „zlatý hřeb“.
Auto jsme nechali na pomyslném parkovišťátku, byl tu ale menší problém – nevěděli jsme, kde jsme a tak se vyrazilo naslepo. Měli jsme asi obrovské štěstí, protože hned první kopec, na který jsme se vydrápali byl ten správný. Stačili jsme si prohlédnout radar, udělat tři fotky a najedou se spustil déšť, který ale během chviličky přešel v kroupy – já a Libor jsme se svými sandálkami neuspěli vůbec, ale Honza s Prestižemi odolával jen o chvilku déle. Silný déšť doprovázený sem tam nějakou tou ledovou kuličkou nás doprovázel až k autu – pěkné zakončení výletu, nebo ne? Ono se přeci jen neříká nadarmo, že zážitek nemusí být příjemný, hlavně, že je silný!!!
Jakub