Při čarodějnickém závodě v roce 2002 a pak i v roce následujícím padly některým účastníkům rekordy v blízkosti domova při spaní pod stanem. Tento trend však dost dobře nelze uplatňovat do nekonečna. Tradici, že co pálení čarodějnic to jiné QTH, jsme však dodrželi i letos. Odkud budeme vysílat jsme rozhodli až den před závodem večer, kdy jsem svou první cyklistickou návštěvou po dlouhé nemoci poctil všechny kopce, které kandidovaly. Byly to Sylván, Háje, Ostrá Hůrka. Uvažovalo se i o Mikulce, Chlumu a Valu. Mikulka nevyhovovala z důvodu nadměrné noční návštěvnosti, Chlum by byl dobrý pouze v případě možného přístupu na rozhlednu. Sylván díky neskutečnému znečištění odpadky motorizovaných "návštěvníků" jsme vyřadili ze seznamu jako první. Háje nad Koterovem byly zaneřáděné o trochu méně, ovšem hrozil by tam nedostatek dřeva, neboť zde zřejmě v brzkých jarních časech hořelo. Známý kopec Val, pod kterým se postupně prokousává tunel pro dálnici D5, nesplňoval dost dobře kritérium viditelnosti do středu města, odkud o půlnoci měl být odpálen ohňostroj u příležitosti vstupu ČR do EU. Takže nakonec jsme vyhodnotili jako nejlepší místo Hůrku mezi Černicemi a Starým Plzencem. O tento kopeček na úpatí Radyně se zasazoval zvláště Libor, který toužil po zdolání skalky na jeho vrcholu.

Závod vyšel tentokrát na pátek a tak jsme se scházeli jako každý pátek v klubu, ovšem s poněkud většími baťohy než obvykle. Jisté pochybnosti jsme měli zda, kdy a s čím dorazí Hans. Od velikonočního závodu bylo totiž několik komponentů u něj doma. Dále jsme měli kusé informace o tom, že s námi na kopec mají vyrazit jisté čarodějnice a to dokonce ve dvou exemplářích. Kde se k nám připojí, zůstalo do poslední chvilky záhadou. Nakonec jsme se ve složení Hans, Mmuki, Muki, Remus přesunuli na zástavku MHD "U práce, Americká", kde už na nás čekala Míša s Markétou. Narozdíl od nás nebyly vyzbrojeny kovovými tyčemi, ale nástrojem dřevěným, hudebním.

Po několika minutách přijel autobus linky OOO (čti nula nula nula), která zdarma dopravuje zákazníky k tehdy nově otevřenému komlexu Olympia. Jakožto alespoň trochu zkušený v cestování s dopravcem ČSAD jsem instruoval ostatní, aby s baťohy nastoupili zadními dveřmi. Akorát Hans s nejrozměrnějším zavazadlem a se stožárem přihopsal s úsměvem k předním dveřím a pak prošel celým autobusem. Ještě než jsme se stačili usadit, řidič nás rázně upozornil na to, že prostor pro zavazadla je vedle dveří a počkal než si je tam přendáme. Řidič promluvil během cesty ještě jednou, to když mládež, která si posedala okolo Pavla Mukiho, ho z mně neznámých důvodů naštvala. Nicméně v pořádku jsme dojeli až na konečnou, kde nás už očekával Libor, jenž ze svého bydliště dopravil se na kole.

Nákup jsme zvládli celkem dobře, malinko nepříjemná byla akorát fronta v uzeninovém oddělení, ale tu statečně vystál Pavel. My jsme zatím zařizovali nákup dalších věcí a prohlíželi si nový obchod. Potom jsme si venku rozdělili do baťohů nakoupené věci a Libor na kole odtáhnul vozík.

Jako téměř kolem každého nového nákupního centra i zde v Černicích jsou nedostatečně promyšleny a provedeny přístupové chodníky a cesty, takže jsme areál opustili přímo pod azimutem směřujícím k podjezdu pod dálnicí, odkud už je to na Hůrku jen kousek. Nahoře jsme chvíli hledali nejvhodnější místo k utáboření a myslím, že jsme vybrali dobře. Pěkné travnaté místo, otevřené na Plzeň, ale chráněné lesem s dostatkem suchého dříví, a izolované od okolí.

Zatím co já s Michalem a Pavlem jsme se pustili do stavby stožáru a stanu, zbytek osazenstva zdolal skalku na vrcholu kopce. Libor měl s sebou lano, takže výstup dalších byl bezpečný. Když se vrátili, začalo se se sběrem dřeva na oheň, jeho rozděláním a vysíláním. Asi po dvou spojeních jsme změnili polarizaci, jelikož většina stanic pracovala v FM. Udělali jsme celkem 14 spojení z nichž u třech jejich operátorů rovněž hořel oheň. O nás by si kde kdo mohl myslet, že jsme na kopci prováděli kde co. Vše má na svědomí Hans. Svými zmatenými relacemi naprosto věrně simuloval situaci, kdy se mikrofonu ujme ožrala. A potom už se opékalo. Akorát já a Hans jsme si ještě museli postavit plachtový pelech, který byl nakonec příjemně prostorný.

Světe div se, Markéta vyzbrojená kytarou a ingrediencemi k výrobě houby nás přiměla i ke zpěvu. Za poslechu hymny ČR a EU jsme pozorovali ohňostroj a vrtulník letecké záchranné služby dosedající do FN Lochotín, na níž zářivě mrkal maják. Jako první pobyt u ohně zabalil Libor s Míšou. Ukryli se do malého modrého stanu, už přes rok poeaného od nějakého ptáka. Není se proč divit, ráno Libora čekalo 10 hodin pobytu v práci a navíc ho večer přepadla rýma. Tuším, že ještě před tím do Černic odkráčel na noční autobus Pavel.

Zbytek osazenstva vydržel u ohně až do půl páté. Potom jsme šli spát všichni. Svítalo, ptáci už začínali zpívat a po Hansovi se proháněly píďaly.

Vstávali jsme v pořadí Libor, Míša (ti zavítali ihned pod břízu), Remus, Markéta, Hans a nakonec i Michal. To už jsme si dlouhou dobu házeli s létajícím talířem a mnozí z nás měli za sebou procházku po okolí. Michal se vyvenčil a opět ulehl tentokrát ven na karimatku, kde ho pomocí šišek obtěžoval Hans tím, že je na něj dával, myslíc si, že spí.

Do balení se nám moc nechtělo, ale nakonec jsme se k tomu odhodlali a ještě před tím jsme se prošli okolo celého vrcholu, akorát Hans si tentokrát lehnul na karimatku a hlídal. Nu a potom už jsme se vydali na zpáteční cestu. Prošli jsme kolem skály, kde nocovala jiná skupina a po silnici jsme se ve velkém vedru dovlekli až k autobusu (linka 010), uvnitř kterého bylo ještě o něco tepleji. Lidé na nás a naše baťohy koukali dosti nedůvěřivě. Jedno malé dítko koukajíce se na poslední nastupující Míšu dokonce prohlásilo: "A tahle nemá tyč". Opravdu, jako jediná Míša nedržela žádný podezřelý předmět, akorát se s Markétou, která v noci několikrát špatně došlápla a následně jí bolela noha, střídali o kytaru. Posledním, kdo stihl autobus byl jakýsi moderně oblečený černoch, který se pro jistotu hlasně optal řidiče, zdali jede do Plzně.

Na náměstí Milady Horákové nás opustila Míša, která jela zkontrolovat Libora a zbývající, všichni z Bolevce, Lochotína či Košutky, jsme se přepravili dost obsazeným autobusem linky 30 ke svým domovům.

Celkově to byla velmi pěkná akce. Když jsem doma vyprávěl, že jsme spali na Ostré hůrce, zhrozili se - prý tam straší. Ale já tomu nevěřím. To jenom někdo šel kolem a slyšel zpívat radioamatéry. A co by se ještě dalo zhodnotit? Snad Markéta, do té doby většině z nás neznámá. Shodli jsme se, že to je Hans v ženské podobě. Tedy nepředstavujte si za tím nic špatného, to byste prostě museli znát Hanse. Pokud jsem na něco důležitého zapomněl, připište to.