Zříceninu hradu Hazmburku jsme poprvé uviděli z Milešovky, podruhé pak při dalším výletu na Říp. Již tenkrát jsme si pohrávali s myšlenkou pokořit tento kopec v rámci přestupu v Libochovicích, ale tehdy jsme potřebovali být brzo doma, takže jsme si nakonec nestačili pořádně prohlédnout ani samotné Libochovice. V únoru 2004 se ale kopec, na jehož vrcholu se tyčí dvě věže, stal přímo cílem našeho výletu. Snad proto, že byl zrovna 29. únor, tedy den signalizující přestupný rok, nesl se náš výlet ve znamení přestupů (a možná i přestupků).

Před osmou hodinou raní jsme se sešli na plzeňském hlavním nádraží plném scházejících se lyžařských nadšenců cestujících na Šumavu. Za 130 Kč jsme již podruhé pořídili jednodenní síťovou jízdenku SONE+ pro osobní vlaky a vydali se na 1. nástupiště, odkud většinou vlaky směr Žatec jezdí. Čekal tam na nás třívozový motorový osobní vlak. Vybrali jsme si přední část prostředního nemotorového vozu. A však moc dlouho jsme se v ní neohřáli, neboť k nám přistoupili fanoušci fotbalového družstva Baníku Ostrava a neobratnou manipulací způsobili to, že se jejich pivo ocitlo na Liborově baťohu. Opustili jsme je ještě před tím, než jsme dojeli do první zastávky. Přešli jsme až na opačnou stranu vozu, ale zjistili jsme, že právě tato třetina vagónu je nejmíň vytápěna. Baníkovci mezitím stačili na vagón pověsit obrovskou plachtu s nápisem „Chceme ligu bez vesnic“. Měli totiž namířeno na utkání do Blšan. V Podbořanech naštěstí vystoupili a my už jsme se v klidu dokodrcali do Žatce, tam jsme přestoupili a jeli do Postoloprt, kde nás opět čekal přestup na motoráček, který jel do Loun. Tam jsme se porozhlédli po okolí. Při hledání restaurace v místech, kam ukazoval reklamní poutač, jsme objevili poněkud vybydlený panelák. Po chvíli jsme si všimli, že mu chybí zhruba třetinová část, po které zbyla jen díra. ##foto(IMG_0002.JPG, align=left) Říkali jsma si: „Jiný kraj - jiné domy“, ale poté nám došlo, že se jedná o předčasem vybuchlou ubytovnu, což nám po Liborovo dotazu potvrdili i v přilehlé restauraci, ve které nevedou polívky. Menší oklikou jsma se vrátili na nádraží a cestou jsme nevýbíravým způsobem zkonzumovali pomeranč. Následovala cesta dvouvozovým MOs přes Libochovice do Slatiny pod Hazmburkem, kde jsme vyspoupili. Tato zastávka vypadá též jako po výbuchu. Náspupiště zcela chybí, domek už nádraží vůbec nepřipomíná, je zčásti zcela srovnán se zemí. Od zastávky vede poctivě kameny vydlážděná stará cesta. Asi po čtyřech stech metrech sa znenadání vedle cesty mezi dvěma lány objevil asi 90 cm široký chodníček ze zámkové dlažby, který vedl až do 1km vzdálené vesnice. Na konci chodníčku stojí pomníček s nápisem, že chodníček má na svědomí EU. Další zajímavostí bylo i to, že na každé mapě, kterou jsme měli k dispozici, byla oblast kolem hradu turisticky značena úplně jinak. Šli jsme po zbytcích modré značky, kde rozcestníky KČT byly nahrazeny cedulkami vyrobené čísi svépomocí. Byla nám docela zima, a tak jsme se těšili na stoupání k hradu. To také v podobě klikatící se cesty brzy přišlo, ale nebylo nijak hrozné, protože hradní obsluha se nahoru běžně dostává autem.

Zakoupili jsme si vstupenky a šli se podívat po hradu. ##foto(IMG_0010.JPG, align=left) ##foto(vstupenka.jpg, align=right) Nejdřív jsme obešli první, kulatou věž. Neměla vchod. Potom jsme se přesunuli do horní části hradu, odkud byl přakrásný pohled a je veliká škoda, že nebylo lepší počasí, aby bylo vidět i někam dál. Libora náhle přepadla potřeba a tak si šel odskočit. Povídal, že s takovým výhledem už se mu to dlouho nepodařilo. Poslední věc, kterou zbývalo prozkoumat, byla druhá věž, hranatá. Vchod do ní sice byl, ale těžké kovové dveře byly zamčené. Ovšem lešení vystavěné k prvnímu oknu věže přímo vybízelo k návštěvě, kterou nakonec uskutečnil pouze Libor. Já jsem mu dole hlídal baťoh. Za zády skupinky turistů se Libor obratně vrátil na povrch zemský. V kamenném domečku, sloužícím jako pokladna a občerstvovna zároveň, jsme si dali čaj a při odchodu se zeptali na věž, kdy bude otevřena. Tak prý v dubnu, památkáři prý na opravách moc rychle nepokračují.

My jsme ale pokračovali rychle, protože jsme šli z kopce. Zaspavili jsme se akorát u dvou hranatých děr, zřejmě vykopaných na místě nějaké dřívější stavby. Když jsme zjistili, že máme 50 minut na to, abychom se dostali do 5 km vzdálené obce Třebenice, odkud nám jel vlak, zrychlili jsme naši chůzi ještě víc. Poslední pole jsme už neobcházeli a přešli jej přímo. Vyplašili jsme přitom hodně srnek a dva zajíce. V Třebenicích jsme nakonec měli přes čtvrt hodiny času, během kterého jsme zkoumali koleje a okolí uzavřené nádražní budovy. Další hodinu jsme prožili opět v motoráčku. Libor se v úseku Třebenice - Hnojnice snažil opravit své brýle a já jsem při tom fungoval jako asistent a držák miniaturních šroubků. Nakonec si to ale Libor musel nechat na doma.

Přestup ve stanici Obrnice jsme si zpestřili malým výletem k místní teplárně. Škoda, že jsme zde neměli více času, to bychom zcela jistě navštívili nedaleký kopec Zlatník. Tak snad příště.

Další motoráček, jak jinak, nás dovezl do Žatce, kde jsme se opět setkali s fanoušky Baníku. Na místě bylo též hodně policistů, kteří zamávali naprosto plnému jednovozovému motoráčku do Rakovníka. Proč nepřiměli fanoušky cestující do Prahy a dále, aby nepočkali na rychlík, na který stejně budou muset přestoupit v Lužné, to zůstává záhadou. V nádražní hale jsme si společně s policisty dali malé občerstvení v automatu a přesunuli se ke kolejišti, kde jsme marně hledali náš vlak. Zřejmě z bezpečnostních důvodu byl přistaven asi až dvě minuty před odjezdem. Do vozu nastoupilo 10 cestujících a 10 policistů. Na jednoho ještě k tomu nefotbalového ožralu to bylo docela dost. Ale bylo nám jasné, že mají obavy, aby v Podbořanech nepřistoupily nějaké zbytky fanoušků. Z toho jsme měli po raní cestě strach i my, tak už jsme plánovali, jak se přesuneme k jedné slečně a jednu ještě přizveme, abychom obsadili čtveřici míst a nikdo z nich si k nám nepřisedl. Obavy byly ale zbytečné a policisté nás ve stanici Podbořany opustili. Pak už cesta probíhala normálně. Libor i já jsme ve vlaku přivítali kolegy ze školy a většinu času po posledním přestupu v Blatně u Jesenice jsme prospali.

Do Českého středohoří se musíme ještě podívat a to nejlépe při vícedenní akci na kolech.