Na počátku této akce byla jedna SMSka. Libor se mi ptal, zda-li se nechci o víkendu zajet podívat na Třemšín. Odpověděl jsem, že určitě ano, a přidal jsem dotaz, jestli to bude jedno či dvoudenní akce. To bylo právě půl čtvrté odpoledne a už o 30 minut později jsme seděli v SMT (Stanice mladých techniků) a domlouvali podrobnosti. Za začátek naší pěší cesty jsme stanovili obec Lnáře, kam se dopravíme po kolejích (vlakem, ne pěšky). Teď už zbývalo jen nakoupit si zásobu jídla, což jsme neprodleně udělali. Po nákupu se naše cesty před Priorem rozdělily. Ještě jsme si řekli, že se sejdeme někdy po osmé, někde "U hutníka", což je oblíbené tradiční srazové místo na plzeňském hlavním nádraží.

Po příjezdu domů jsem sundal věci, které se sušily jen jednu noc a jeden den, a už jsem je po vánočním závodu znovu strkal do krosny. Naštěstí stan i všechny vysílací potřeby bral Libor. Na mé záda přišla akorát "vařicí" technika. A samozřejmě spacák, karimatku, již zmiňované jídlo a pití, oblečení. A ještě mapu, i když prostor plánované důvěrně známe, jelikož do zdejšího kraje (Středočeského) jezdíme již několik let na letní tábory.

Ráno, v den odjezdu, jsem pro jistotu vzal ještě mapu Šumavy, kdybychom se náhodou na poslední chvíli rozhodli, že pojedeme jimam, do větší nadmořské výšky, to abychom byli nad nízkou inverzní oblačností, jejíž výšku v 6:15 ČHMÚ na ČRo2 Praze předpověděl na 800m. Libor ještě dal vědět, že na nádraží bude hodně brzo před odjezdem vlaku, protože mu jindy nejede autobus. Tak jsem též vyrazil dříve. Libora jsem našel v horní nádražní hale s obrovským a hlavně těžkým baťohem, který den před tím pořídil a dnes ho tedy jel pořádně vyzkoušet. Koupili jsme jízdenky, dík IDP až ze Starého Plzence, ještě jsme vhodili trochu drobných do automatu (na čokoládu) a přesunuli jsme se do vlaku s cílovou stanicí Nepomuk, kde nás čeká přestup do motoráčku směr Blatná. Libor vytáhl rádio a naladil BBC (na VKV). Za poslechu pořadu Korespondent jsme se dovezli až do Nepomuku, kde jsme zdárně přestoupili. Za pár chvil už jsme se ocitli v Jihočeském kraji a za okamžik už jsme byli ve Lnářích. Tedy na zastávce, obec je od nádraží poněkud vzdálena.

V těchto místech jsem se napsoledy ocitnul loni na jaře, kdy jsem plánoval výlet do Doupovských hor, ale kolega Hans, se kterým jsem chtěl jet, zaspal, takže nám jediný rozumný spoj ujel. Tak jsme tenkrát jeli na nádraží a prvním vlakem, který jel, jsme se dostali do Nepomuku, odkud jsme došli právě sem, abychom se následně přesunuli do Rokycan, odkud jsme ještě provedli výstup na kopec Žďár.

Dnes nás ale čekal výstup na kopec Třemšín. Opustili jsme nádraží a vydali se na cestu po silnici. Ve Lnářích jsme zhodnotili následky srpnových povodní. Daleko horší by to bylo v nedaleké vesnici Metly, kterou asi teď zná celá ČR. Ve sdělovacích prostředcích o ní mluvilo jako o vesnici v jižních Čechách, ale málokterý plzeňák si však uvědomí, že toto místo je od jeho domova vzdáleno sotva 35 kilometrů.

Libor se ještě dal do řeči se starší paní, jelikož ho zajímalo, co se děje, byly totiž slyšet četné výstřely. Jednalo se prý o myslivecké závody.

Krajem plným námrazy jsme pokračovali po silnici, sem tam zkratkou přes pole. Prošli jsme vsí Březí, přešli krajskou hranici a zdárně došli do Hvožďan. Tam jsme se rozhodli za účelem koznumace polévky navštívit pohostinství "U Marušky". Po vstupu nás uvítala zakouřená cimra s několika zdejšími štangasty. Sundali jsme baťohy a já pozoroval, jak čtyři naproti sedící muži pozorují užasle každý pohyb Libora vyslékávající ho se z kombinézy. Nedobře nesli, že Libor otevřel okno. Ten, který byl zřejmě nejčastějším zdejším hostem, tento úkon nezaregistroval a tvrdil, že Liborův baťoh vyzařuje zimu. Po chvilce se nám začala věnovat Maruška(?). Polévku však pro nás neměla. Tu prý vařila, když měla větší podnik v Blatné. Pak vyjmenovala to, co mají. Z různých utopenců a tlačenek jsme vybrali klobásy. Každý dvě nožičky a ještě jsme si dali čaje. Když jsem čaj pil, trochu mi u kápl. Pochlubil jsem se Liborovi: "Hele jak jsem se pobryndal." Libor, ve snaze mi pomoci, mi chtěl ukázat, že to můžu utřít ubrusem a přitom vylil skoro celý svůj čaj. Maruš přinesla hadr, Libor si objednal nový čaj, protože z toho předešlého moc neměl. Pak už se k nám nesly klobásy. Mě docela chutnaly, Libor byl v hodnocení poněkud kritičtější. Ale když jsme se chvíli poté, co na ČRo ČB odzvonili poledne, chystali k odchodu, zůstali jsme sedět s otevřenou pusou. Klobáska nás každého přišla na 52 Kč. Rychle jsme opustili lokál.

Dál náš čekala důvěrně známá cesta směr Roželovský zámeček. Každá zatáčka dnes již asfaltové cesty v nás evokovala různé zážitky, s různými lidmi a osobami.

Po několika minutách už jsme se pohybovali v prostoru tábora, klouzali se po "Esmeraldě" (bazén se zelenou vodou) a fotili se tentokrát před chatkou číslo 2. Zkontrovali jsme dětmi vytvořené lesní domečky z klacíků a šišek, načež jsme pozvolna začali stoupat. Cestu chvílemi komplikovaly polomy. Jejich výskyt byl pouze tam, kde se během léta kácelo. Při závěrečném prudkém stoupání jsme se důkladně zapotili. Ale stálo to za to. Na vrcholu se akorát mlhou prokousávalo sluníčko, a když jsme vylezli na věž, dalo se i říct, že hřálo.

Po chvilce rozhlížení se po kraji z kůlu na vrcholu rozledny jsme se rychle dali do stavění stanu. Ke konstrukci rozhledny jsme jej přivázali několika provázky a gumicuky. Ještě než jsme se zabydleli, bylo nutné sehnat nějaký vhodný klacek na úchyt antény. Ona by sice jednoduše šla na k těmto účelům dělaný výložník, či tyč, ale vše bylo daleko od vchodu do našeho stanu. Rozhodně bychom si noc neradi zpříjemňovali vylézáním ze stanu a otáčením antény. Po nemalém úsílí se mi podařilo najít skoro ideální torzo stromu, které jsme ani nemuseli složitě připevňovat. Potom, když už jsme byli nastěhováni, nastal čas na čaj, pak na polévku. A pak už přišlo na řadu vysílání. Seznam spojení je určitě kratší než seznam toho, co jsme snědli. Ale přesto zvláště Libor OK1CHP všem stanicím, které se ozvaly, děkuje. Každý bod do diplomu Kopce a hory ČR se hodí. Brzo nás neustélé vyzívání ke spojení přestalo bavit, tak jsme přešli do režimu občasného hovoru s Michalem OK1PUK, naším radioklubovým kolegou a do poslechu rozhlasových stanic. Přišlo také dálší polévkové kolo.

S pokročilým večerem přišla větší zima a též silnější vítr. Bohužel, ale paradoxně bychom přivítali zimu o něco mrazivější, protože začalo pršet a v jednovrstvém lehkém stanu to nebylo zrovna příjemné, zvláště pro Libora, který byl na straně, odkud převážně foukal vítr. Kromě spacáků měl mokrou i kombinézu, jíž se na noc vypodložil.

Ráno jsme opět něco ukuchtili a po chvilce odpočinku jsme se dali do balení. Měli jsme několik návštěv, ale z celkového počtu výletníků, kteří dosáhli vrcholu, na rozhlednu vylezla tak sotva pouhá osmina z nich, možná i méně.

Nakonec jsme se rozhodli, že konec našeho výletu bude ve Věšíně. Tam jsme spolu ještě nešli. Věděli jsme, kdy jede autobus, takže jsme nijak nespěchali. Ono to ani nešlo. Všude byl tájící, vodou pokrytý led. Následující dlouhé úseky ledem potažaného asfaltu někdy i urychlili naše přibližování se k Věšínu. Minuli jsme tábor (býv. ČKD), kde nám cedule nabízely ubytování a občerstvení, dokonce bylo i otevřeno. Pak už jsme se přiblížili k další podobné provozovně "Brdy". Cesta zleva vymezená hluboce vymletou strohou nás dovedla k myslivecko-lesnické chalupě s krásnou mechovou střechou. To už se ale před námi objevily Věšínské domy, silnice do Rožmitálu a autobusová zastávka na okraji obce. Marně jsme hledali náš spoj. Už jsem chtěl nadávat na IDOS, kde jsme spojení hledali. "Za platnost dat zodpovídá dopravce," pravil Libor, načež jsme vyrazili ku středu obce, kde naštěstí byla ještě jedna zastávka. Zjistili jsme, že naším přepravcem bude ICOM z Jihlavy, že to tedy bude autobus dálkový, proto nebyl jeho JŘ na okrajové zastávce a budeme na něj muset mávat, protože ve Věšíně zastavuje na znamení.

Měli jsme hodinu a kousek času. Utábořili jsme se na návsi, nedaleko prodejny potravin. Snědli jsme poslední zásoby jídla a prozkoumali vánoční výzdobu, jejíž napaječ vedl z telefonní budky. Libor měl v kombinéze ještě mokro, tak jsme vyrazili do zdejší restaurace. V zajímavém prostředí nám nabídli i polévku, s radostí jsme si jí oba dali. Byla to česnečka, mírně přesolená, s rozehřátým sýrem a hlavně nás zahřála. Potom jsme si dali ještě čaj a Libor se rozhodl, že si spraví telefon. Jedno z postranních tlačítek bylo totiž zamačknuté čili stále sepnuté. Vypáčil kus modré umělé hmoty nožem (měl jsem strach, aby to někomu nepřístálo v talíři), pak v telefonu znehodnotil několik párátek, ale nakonec se oprava povedla. Společná úprava v tomto restauračním zařízení byla jen o 8 Kč vyšší, než na co přijde klobása pro jednoho ve Hvožďanech.

Vrátili jsme se na autobusovou zastávku, pročetli si místní vývěsky a zachvíli už se ze zatáčky vyřítil autobus. Libor mavájíc na něj ráhnem ho zastavil. Cestu jsem platil já. Řekl jsem: "Dvakrát Plzeň." Kouřící řidič pokýval hlavou a hlásil cenu 57 Kč. Zaplatil jsem mu. A on: "Jo dvakrát!" A cenu zdvojnásobil. Navíc jsem nezaregistroval, že si účtuje i za zavazadlo, to bych ho z výchovných důvodu nutil, aby nám to dal do podpalubí. Úzkou uličkou měl Libor problémy projít. V zatáčkách jsme nevěděli co dřív. Ale nakonec jsme se naskládali i s baťohy na neprostornou sedačku. Libor utiskován baťohem usnul. Když autobus opustil hlavní brdské hvozdy, čekala nás nemilá věc. V Borovnu hodil blinkr doprava a po nám neznámých silničkách. Libor se probudil zrovna u cedule "okres Rokycany" a klel: "Proboha, tady snad dlouho nebudeme!" Potom opět usnul. Probudil se až na jakémsi autobusovém nádraží. Ptal jsem se: "Hádej, kde jsme?!" "Poříčí?" "Ne." "Nezvěstice" "Ne." "Blovice?" "No, to už vůbec ne! Jsou to Rokycany!" "Uááá!"

Kdybychom tohle bývali věděli, tak bychom buď jeli jen do Rokycan a dál vlakem, protože to by nás vyšlo levněji a nebo bychom ještě hodinu ve Věšíně vydrželi, svezli se plzeňským autobusem po kratší trase a ještě vuyžili výhod IDP.

Autobus jsme opustili už u Stavebních strojů, bohužel jízdenku jsme měli až na centrální autobusové nádraží, protože jsme opravdu netušili, že do Plzně přijedeme od Prahy.

Ale jinak to byl další z povedených brdských výletů, na který budeme oba dlouho vzpomínat.