Tenhle článek píšu až po dlouhé době, takže se v něm mohou vyskytnout mnohé nepřesnosti a vůbec. Ne že by nebyl časna psát jej dřív, dokonce jsem sespsal už jednou zhruba polovinu, ale nějak se semlelo, že jsem druhou nikdy nedopsal.

Takže: Výlet na Hoher bogen jsme planovali už dlouhou dobu, bylo to hlavně proto, že jsme toto pohoří mnohokrát viděli z výprav po českých kopcích a vždy nás lákalo zblízka si prohlédnout vysílače na jeho vrcholu. Tak slovo dalo slovo a jednou jsme ve složení Michal Muki, Hanz a já vyrazili. Proč nejel Honza Remus už bohužel netuším.

Cestu tam jsme si urychlili vlakem až téměř k hranicím (kam to už nevím), pak stačilo vyjet malý kopec a hurá do Německa. První sranda začala na přechodu, kde jsem jako první příchozí začal konverzovat s celníkem. Na soustu jeho otázek, jako kam jedeme, odkud jsme a jestli máme dost peněz já zarputile odpovídal "ja". Naštěstí mě přišel zachránit Michal, prok terého je němčina známější jazyk a situaci se pokoušel zachránit. Aby to ale neměl tak lehké, tak při otázce jestli jsme všichni studenti, kterou asi jako jedinou Hanz pochopil, začal Hanz hrdě vykřikovat: "Já ne,já ne". Na to celník už radši jen mávl rukou a tím nás uvítalo Německo.

Cestou až na úpatí kopce se nejsíš neudálo ninak nic zajímavého (jinak bych si to pamatoval) a v pohodě jsme tak do razili až na začátek sjezdovek. Tady se oddělovala dlouhá cesta na vrchol, která vedla kolem celého kopce. Chvíli jsme všichni koukali do mapy až nejsíš Michal prohlásil, že ta cesta kolem je zbytečně dlouhá, já na to že by to chtělo zkratku. No a protože jediná další cesta byla přímo po sjezdovce a Hanz nic nenamítal (jako vždy), tak jsme vyrazili.

Byly to nejhorší galeje, už v půlce svahu nám bylo jasné že to rozhodnutí bylo špatné. Sluníčko nám pralo do zad a posvahu se nedalo jít, natoš vést kola. Asi po hodině a půl šílené námahy jsme se vydrápali před zraky nic nechápajících německých důchodců na hřeben, ze kterého se nám naskytl krásný výhled do údolí a nám neobvyklý pohled na šumavské kopce. Něco málo jsme pojedli a hurá po hřebeni dál.

Po chvilce jízdy jsme se dostali až k hlídanému vojenskému objektu, který byl plný radarů, vysílačů a nejzajímavější byly odposlechové antény namířené na ČR. Prostě pozůstatek studené války ze západního pohledu, jenže jakoby válka ještě neskončila. Před branou do jednoho z těchto objektů jsme si dali polední přestávku, zkusili nascanovat nějaké zajímavé kmitočty a poslali sms domů. Cesta zpátky vedla z krásného dlouhého kopce, kde byla skoro každá zatáčka krásně přehledná a kolo se nechalo rozjet na velmi vysoké rychlosti, jenže houha. Sotva jsme sjeli zpět pod kopec někdo z nás si všiml ještě dalšího, hlavního vrcholu s televizním vysílačem a snad i rozhlednou, který jsme prostě přehlídli! Nicméně už nebyl čas ani nálada se vracet a tak jsme vyrazili zpět.

Původní záměr bylo vrátit se oklikou do naší výchozí stanice, jenže vlak měl jet až za dlouhou dobu, tak jsme radši než čekat vyrazili podél trati do Klatov. V Klatovech nastala ta samá situace, tak jsme jeli ještě do Přeštic. No a protože nejsme žádný měkký, tak jsme už z Přeštic dojeli až domů do Plzně. No dojeli. Michalovi tak 20km od domova praskla přehazovačka a tak jsem ho musel tlačit. Hrůza.

Doma jsme pak byli všem pro smích, jak jsme mohli jenom nenavštívit hlavní vrchol. A Hanz byl z té dlouhé cesty zpět pak zhruba týden nemocný.