Akčně bohatý listopad 2000 nás zavedl i do Brdů. Díky tomu, že jsme ve škole probírali navigační systémy a dostali se i na pěknou exkurzi do věže ruzyňského letiště, jsem se dozvěděl, že na kopci Písek stojí sekundární radiolokátor. Navíc jsme průzkum "pražské odbočky Brdů" - Hřebeny chystali provést už dříve.
Tentokrát se hodilo, že náš vlak, rychlík, v Hořovicích zastavil a nikdo to nekomentoval známou vulgární básničkou o třech místech v republice. Z nádraží jsme prošli nevábnou částí Hořovic, mezi ploty a rybníkem, a modrá značka nás převedla i přes nové koryto potoka, za kterým následoval výstup do prudkého kopce. Na náměstí jsme přestoupili na značku červenou a prošli zdejší nákupní třídu. Minuli jsme knihkupectví s až nehorázně drahými mapami a z telefonní budky vyzkoušeli pár zajímavých, tak trochu interních čísel Telecomu.
Za chvíli jsme byli z Hořovic venku a po špinavé silnici jsme došli do obce Rpety. Další putování tentokrát po polní cestě nám zpříjemnil nalezený míček, se kterým jsme si vydrželi kopat hodně dlouho. Po svahu vrchu Ostrého jsme se dostali k silnici a říčce Litavce. U silnice stál účastnický rozvaděč. A stojí tam dodnes, nijak jsme ho totiž průzkumem nepoškodili. Chvíli jsme se potáceli kolem kolejí, ale za chvíli se cesta o 90° odklonila a po kilometru putování lesní cestou, kdy se mi pořád zdálo, že něco zvoní, následoval obrat ještě prudší, asi o 110° stejným směrem jako ten předchozí. Úhel stoupání už byl také veliký.
Už jsme se blížili k vrcholu, když nás upoutal lesklý předmět v trávě. Byl to sešit, s tvrdými deskami zelené barvy. Asi měl dříve spoustu listů a na nich ještě více turistických zápisů. Byla to totiž vrcholová kniha z Plešivce, ale nějaký delikvent ho zapálil a tady v lese pohodil. První čitelný zápis na druhém listu pocházel ze 14. 10. 2000, takže kniha se na kopci moc neohřála.
Na vrcholu Plešivce, našeho prvního cíle, v nadmořské výšce 654 metrů, jsme nebyli sami. Psu hlučné rodiny se zalíbila lavička, kde seděly naše šunky a sejry. Mě zase zaujalo pěkné panorama, které v kombinaci s malou skalní borovičkou přímo vybízelo k vyfotografování. Udělal jsem to a nebyl jsem sám. Nějaká profesionálka se stativem tak činila také. Tu též zaujal můj úprk od fotoaparátu, když jsme dělali následující fotku pomocí samospouště. Nějak se mi totiž nepodařilo dostat se na vrchol skály, kde stáli ostatní, a tak se můj skok změnil na kotrmelec, naštěstí správným směrem, takže jsem i stačil doběhnout k ostatním.
Po nějakém čase jsme se zase dali do pochodu po červené značce. Na chvíli jsme ji ale opustili, to abychom si prohlédli několik velkých balvanů a kamenné moře s vyhlídkou na náš druhý cíl - kopec Písek s radiolokátorem. Byl pěkně daleko, vysoko a za údolím. Za chvilku už jsme ale byli v sedle mezi kopci, kudy vede silnice. Přešli jsme ji a před námi se objevila klasická brdská asfaltka. Dlouhá, úzká, se zvyšující úhlem stoupání. Prošli jsme okolo několika dřevěných objektů až jsme se dostali na rozcestí. Přemýšleli jsme, kterou cestou půjdeme dál a vybrali jsme tu nejvíce do kopce a s nejlepším asfaltem. Udělali jsme dobře. Cesta se za chvíli začala rozšiřovat a když se na jejím okraji objevila i svodidla, bylo jasné, že jdeme správně. Po prudké zatáčce doprava se před námi vynořila Sluncem osvícená zářivě bílá věž a na ní otáčející se červená konstrukce antény. Pod tím vším žlutá budova a jejíž střecha byla plná vertikálních dipólů. Nešli jsme rovnou k radaru, ale prohlédli jsme si nejdříve dalekohledem výhled směrem na Zdice a Beroun. Lidé z blízko stojícího šedého Mercedesu na nás divně pokukovali.
Když jsme se vynadívali, vystoupali jsme posledních 50 metrů. Plot s několika ostnatými dráty nás nepřekvapil. Objekt byl ale chráněn mnohem lépe - všude se na nás usmívala čidla, reflektory a kamery, některé i infra. My jsme se usmáli do videotelefonu a šli jsme prozkoumat další objekt, který se před námi zjevil. Byl to stožár s mikrovlnnými pojítky, směrovkami a další spoustou dipólů. Vše obehnáno ještě lepším plotem a budka pod stožárem měla PIRka doslova na každém rohu. Vše samozřejmě opět hlídalo několik kamer.
To největší překvapení na nás ještě čekalo. Když jsem zapnul rádio (obyč. rozhlasový přijímač), ozvalo se neuvěřitelné množství hovorů a leteckých služeb. Moc jsme se ale u stožáru neohřáli, ba naopak, spíše jsme rychle promrzli, takže jsme se vydali na zpáteční cestu. Bylo už na čase. Anglicky mluvené hlášení se z rádia pomalu vytrácelo a za chvíli už šel naladit Blaník. Poprvé si někteří vyzkoušeli rozdílnost vysílání např. reklam pro různé frekvence tohoto rádia a také opětné sjednocení programu. Sem tam někomu podklouzla noha a tak jsme pochopili, proč jsou uprostřed lesa svodidla. Cesta pěkně namrzla.
Vrátili jsme se na již známe rozcestí a vydali se po jedné ze třech červených značek, které odtud vedou. Došli jsme k několika stavením na pěkném otevřeném prostranství. Pěkně by se vysílalo, ale nebyl čas a tentokrát ani z čeho. Rozcestník nás informoval, že osada se jmenuje Komorsko. Zašli jsme do tmavého lesa, kde cesta výrazně klesala. Začali jsme se totiž vracet opět k Litavce. Cesta se náhle změnila v průsek plný pařezů a hledat značku, jestli náhodou neodbočila, bylo docela složité. Prudkým a rychlým sestupem jsme si docela namohli nohy a tak už se ani po silnici nešlo dobře, navíc když už byla tma a po silnici projížděla vozidla vracející z víkendových výletů domů, hlavně do Prahy. Ale na náladě nám to nijak neubralo, zvlášť když nás tak lákala odbočka s šipkou a ukazatelem SANATORIUM. To už se ale začalo před námi rozkládat Jinecké nádraží, kde někteří z nás (jenom já) zakoupili jízdenku a čekali jsme na rychlík. Ten přijel, měl však jen tři narvané vozy. Cesta s ním však nebyla dlouhá, protože ve Zdicích nás samozřejmě čekal přestup. Pak už následoval obvyklý schémat usínání, zívání, chrápání, větrání nohou, tentokrát bez dojídání zásob, protože nám už nic poživatelného nezbylo.
Výlet se povedl, počasí přálo, povedly se i fotky. Jen je škoda, že jsme s sebou neměli nějaké lepší poslouchací zařízení.