Datum	Název akce	Účast	Dokumentace
25.10.2025	ŽelArch, 23. akce Šotoakce aneb jízda motoráčky na jízdenku Egronet	2x

Jelikož víkendem začínaly podzimní prázdniny, rozhodli jsme se akci výjimečně přesunout již na sobotu. Měla být v plánu akce na kole, s ohledem na nepřízeň počasí se narychlo vymyslela nějaká větší akce a nakonec jsme se shodli na tom, že sobotní počasí bude nejlepší sledovat za oknem, jelikož nejkrásnější pohled na svět je přece z okna jedoucího vlaku. Při nějakém dřívějším výletu jsme se shodli, že bychom si mohli někdy projet celou trať z Mariánek do Rakovníka, když tam tak hezky platí ta jízdenka Egronet a pouhé dva dny zpátky jsem o podobném zážitku četl v článku na internetu. Myšlenka má přesně dva problémy. Úsek Bečov – Žlutice nemá rozhodně ani dvouhodinový, ale spíš půldenní takt. Druhým problémem může být občasné hodinové čekání ve Žluticích nebo špatná návaznost spojů. Přesto se mi podařilo naplánovat dvě možné varianty: Plzeň–Mariánky–Teplá–Bečov–Žlutice–Blatno–Rakovník–Kralovice a Plzeň–Beroun–Rakovník–Blatno–Žlutice–Bečov–Teplá–Mariánky–Plzeň. Jelikož hned další sobotu měl být pochod podél tratě z Kralovic do Mladotic, byla náměstkem vybrána varianta přes Kralovice, a to i přesto, že varianta přes Beroun nabízela dokonce pauzu na oběd.

Museli jsme vyrazit spěšným vlakem v 7:07 z Plzně, jelikož bylo nutné trefit návaznost z Bečova do Žlutic, kde, jak jsem již dříve zmiňoval, jezdí vlak málokdy, a tak kdybychom jeli o dvě hodiny později, zůstali bychom v Bečově stát; další vlak na Žlutice jel až někdy později odpoledne. V Mariánských Lázních jsme měli 25 minut na přestup, tak jsme si prohlíželi nevyužívané komerční prostory k pronájmu, kterých je na nádraží naprostá většina prostoru. Vlakotramvají jsme pak putovali mou oblíbenou Tepelskou vrchovinou, opuštěnou a tichou krajinou plnou pastvin. Za Teplou výhledy do kraje vystřídaly zářezy, tunely a mosty, protože trať dále prochází technicky náročným terénem.

V Bečově probíhá kromě křižování vlakotramvají také rekonstrukce nádraží. Těžko říct, zda vše probíhá, jak má, protože bohužel zmizel na budovu nalepený dřevěný přístavek od shora až dolů plný kytek, odpadkový koš byl až dva metry za stavebním plotem a s ohledem na použité piktogramy zřejmě někteří testující nemohou najít toalety. Přestoupili jsme do Regionovy, což mě trochu zklamalo, protože jsem byl natěšený na upravený Šukafon 810 s wi-fi a WC, respektive prevét a to prosím v nerezu. Před odjezdem jsme pohledem z okna objevili dělníky za komíny nádraží. Muki se divil, že má nádraží tolik komínů, a odmítal se smířit s tvrzením, že dříve ústřední topení nebylo. Vláček se vydal stejným směrem, kterým jsme přijeli a dokonce jsme 2 km jeli po stejné trase, jelikož tratě jdou vedle sebe.

Nutno říci, že trať na Toužim je v o něco horším stavu než kompletně opravená trať na Mariánky, ale žádná katastrofa to není. Pomalu jsme stoupali údolím Otročínského potoka směrem k Toužimi. Špatně umístěná železniční stanice v Toužimi počty cestujících prakticky neovlivnila a výhledy do opuštěné krajiny za obcí v nás probudily debatu, proč zde vlastně někdo vůbec stavěl trať, když v době vzniku nemohla být hustota obyvatel nijak závratně větší. Došli jsme k závěru, že trať měla pravděpodobně prostě jen propojit pokud možno přes větší obce stávající trať Mariánky–Bečov–Vary a trať Plzeň–Žatec. Druhá naše teorie hovoří o tom, že nejprve zřejmě vznikla trať Rakovník–Žlutice s odbočkou na Bochov a jelikož Toužim je poměrně velké město, časem se dodělala trať až do Bečova. V ojedinělých případech se dokonce tratě budovaly prostě proto, aby již tak odříznutý kraj měl alespoň nějaké spojení se světem, jako tomu bylo například v případě trati do Bezdružic. Předpokládám, že nějaká varianta královské cesty I/20 existovala už dříve, a tak město Toužim určitě tak odříznuté nebylo. Každopádně jsme byli moc líní hledat informace na Wikipedii, takže jsme raději sledovali měnící se krajinu za oknem.

V údolí Boreckého potoka jsme projeli nejkratším jednokolejným tunelem v ČR, v blízkosti trati se objevila řeka Střela a my jsme se ocitli ve Žluticích. Čekat zde hodinu, jako to bývá u jiných spojů, jsme nemuseli a Regionova brzy pokračovala podél Střely k zastávce Záhořice, od níž vede turistická značka pouhé 2 km na vrchol stolové hory Vladař. Tu jsme pozorovali od chvíle, kdy jsme hned za Toužimí objevili Třebouňský vrch a v dáli vysílač Krašov. Jeho poloha v krajině se nám zdála velmi podezřelá, ale typický tvar stolové hory byl naprosto nezaměnitelný. A tak jsme usoudili, že se trať prostě hodně klikatí v krajině a proto nám jeho poloha nevychází. Správnost úsudku jsme si mohli potvrdit mezi Záhořicemi a Protivcem, kdy trať vede přímo kolem kopce a je stále dobře patrný placatý vrchol.

V Protivci se k nám připojila trať od Bochova, na které je možná více než 20 let zastavena osobní doprava a zrušeny všechny zastávky kromě koncové. Nákladní doprava zde však neutichla, v Bochově se neustále nakládá dřevo, akorát prý nově nejezdí přes Blatno, ale přes Bečov. Jednou ročně zde bývají nostalgické jízdy v plynové komoře M131, kdy motorák s vlečňákem jede plný, stoupání do Bochova nemůže vyjet a zároveň se naftové spaliny z děravého výfukového potrubí dostávají skrze montážní dekly v podlaze do prostoru pro cestující. Prostě taková plynová komora na kolejích.

Pavel už kolem Žlutic usínal a nechal jsem ho usnout v úseku Protivec–Blatno, jelikož tento úsek už známe z dřívějších výletů. V Blatně jsme se vykřižovali s motorákem opačného směru, tentokrát řady 810. Cesta z Blatna do Rakovníka není nijak výrazně záživná. Zvláště za Jesenicí jsou to v podstatě pouze pole. Když jsme přijeli do Rakovníka, prohlédli jsme si obrovské kolejiště, kterým Rakovník disponuje, a všechny stroje na něm. V Rakovníku je běžné, že stojí dva vlaky proti sobě na jedné koleji, jelikož se pak každý rozjede do opačného směru. Bylo tak možné pozorovat nejnovější motorový přírůstek v podobě jednotky RegioFox na straně jedné a kromě dalších vozítek i jeden z nejstarších motoráků řady 810 na straně druhé. Nad vstupem do budovy nádraží visí podsvícená cedule s náčrtem dopravních směrů, kterých je z Rakovníka po kolejích asi pět. I po více než čtvrt století je zde stále uveden směr Mladotice, ačkoliv do Mladotic od roku 1997 neprojelo ani kolo.

Měli jsme asi 50 minut čas, tak jsme si šli projít v blízké okolí; já šel navštívit místní vietnamské bistro a Pavel náměstí. Bistro nebylo úplně řádně odvětrávané, a tak jsem se snažil sednout si co nejdál, tudíž jsem seděl až u vchodu v rohu a mohl jsem tak zpozorovat Pavla, když se z náměstí vracel. Společně jsme se pak vrátili na nádraží a hledali tu správnou vlakotramvaj na Kralovice. K našemu překvapení nás místo vlakotramvaje mělo vézt ono nejstarší vozítko na kolejišti a když říkám nejstarší, tak se to týká jak vozového celého vozového parku na nádraží, tak i samotné řady 810, jelikož z asi 600 vyrobených kusů tento měl pořadové číslo 009. Zcela evidentně jediná modernizace, která na vozidle kdy proběhla, byla výměna sedaček, respektive možná pouze jejich přečalounění z původních tvrdých červených kožených a ručně dopsaný text "až moc" k předtištěným min a max na ukazateli nádrže splachovací vody. Jinak byste zde marně hledali informační systém, tlačítko na znamení, stahovací okna nebo alespoň dvojsklo, aby zde v létě nebylo horko. Jediné vymoženosti jsou tedy klasický malý stoleček, koš s nápisem ČSD pod ním a typický záchod s dřevěným sedátkem a pákou typu šup mezi pražce. Naše debata se tedy ubírala směrem k této řadě vozítek, například že tento konkrétní vůz bude pravděpodobně opravdu rok výroby 1972–1973, proč se pro tyto motoráky používají přezdívky Orchestrion, Šukafon či Skleník; jak moc je pohodlné jimi cestovat či jak moc je ekonomický jejich provoz (jak daleko to dojede na kýbl nafty).

Měli jsme zpoždění asi 10 minut, protože ačkoliv se jednalo o DLB, čekal i na přípoje jiných dopravců. Opravdu k nám jeden člověk ještě přistoupil a mimo jiné jsme vezli i kočárek. Pravda, už jsme jej zapomněli vyložit, jelikož fíra přejel zastávku, kde majitelé kočárku chtěli vystoupit. Ona totiž signalizace na znamení zde fungovala tak, že cestující oznámil štíplístkovi, kde chce vystoupit a pokud měl štěstí, personál na to nezapomněl. Což bohužel nebyl tento případ a jelikož hned za zastávkou byl přejezd, byl trochu problém se k zastávce vrátit a tak byl kočárek nakonec vyložen na nejbližším dalším přejezdu, přičemž asistoval i štíplístek. Jinak se několikrát stalo, že vlak byl při zastavení špatně zabržděn a rozjel se zpátky. Jak bylo patrné, i motor Liaz a automatická převodovka z autobusu Škoda ŠM byli původní, jelikož občas byl problém to i rozjet či přeřadit. Ale cesta vlastně docela hezky ubíhala, nejvíc jsme se těšili na údolí kolem zastávky Strachovice a bylo nám trochu líto, že jsme kvůli komfortu zvolili raději výstup už v Kožlanech, abychom nemuseli přes polovinu Kralovic na autobus. Úplně špatně to ale nebylo, protože jednak jsme v Kožlanech na nádraží nikdy nikdo z nás nebyl, na rozdíl od včel, které si v něm vybudovaly hnízdo. Také to bylo na autobus poměrně blízko a mohli jsme si prohlédnout novou cyklostezku do Kralovic a někteří z nás i využít zapomenutou stavební buňku ToiToi. Autobus přijel včas a my pak dojeli až do Plzně ke Geře. Večer jsme ještě stihli objevovat prasečák Ondřeje Vetchého z filmu Černí baroni.

Namluveno někdy v prosinci, text upravil GPT-5 a OK1PSM po něm 12.01.2026

Nejbližší schůzky / akce ... podrobnosti
Ne 01. února, celý den	ObčasnéTuristickéMomenty, 21. akce Od Klabavy přes Berounku po Kořečnický potok ...více Chrást - soutok - Sedlecko - Stupno - Břasy
Ne 08. února, 1/2 dne	Zimní QRP závod ...více Kde? Těžko říct AKCE SE USKUTEČNÍ
Ne 08. února, celý den 2x	ObčasnéTuristickéMomenty, 22. akce Po zajímavostech KV ...více KV