Datum	Název akce	Účast	Dokumentace
08.05.1998	Třemšín (expedice Zapomenutá ručka)	2x

V dubnu roku 1998 se náš kolektiv poprvé zúčastnil CB RKL závodu. Bohužel, někteří z nás se tou dobou vyskytovali úplně jinde. Dokonce i mimo ČR. Cesta osvojování si komunikace anglickým jazykem mne a Libora zavála na týdenní pobyt do Maďarského města Szigetszentmiklós, kde je jazykové gymnazium. Měli jsme s sebou ručky, abychom si mohli sdělovat zážitky, případně se vzájemně podporovat v sestavování anglických vět. Bohužel, všechno tohle padlo, když jsem zjistil, že moje hostitelka bydlela 50km od zmíněného gymnázia. Normálně pobývala na intru, ale se mnou jezdila každý den domů. Vlakem, autobusem po pravoúhlých silnicích, všude kolem samá rovina, pole a kvanta kvákajících žab.

Když jsme se s Liborem vrátili, vyslechli jsme, co se všechno při CB závodě přihodilo a o 14 dní později jsme vyrazili sami dva na vrchol Třemšín v Brdech, který jsme předtím navštívili o letních prázdninách v rámci tábora, který se do oněch míst přesunul z Ostrůvku u Tachova. Cesta začala vesele. Už jsme čekali na tramvaj a zjistili jsme, že Libor zapomněl anténu. Tak sundal baťoh a běžel pro ni, jak nekrychleji uměl. Na autobusové nádraží jsme ale přijeli včas. Mám takový pocit, že až moc včas. Odjezd autobusu totiž určil Libor na základě informace jeho spolužáka ze Starého Smolivce a trochu se chlapci zmýlili, naštěstí jsme byli na nádraží dřív a nakonec jsme se autobusu dočkali. Přijel a my jsme se usadili až na úplně zadních sedadlech. Cesta rychle ubíhala a až na prudké zabrždění před železničním podjezdem v Nezvěsticích byla i příjemná. Kromě pozorování krajiny jsme se zabývali i zkoumáním ručky s mnoha vymoženostmi, kterou si Libor vypůjčil od Honzy Nýřany. Brzo nás to však omrzelo a Libor si schrupnul. Ovšem ne nadlouho. Za pár minut už nás vítala cílová zastávka Teslíny, kde jsme vystoupili. Ovšem do pangejtu a až poté, co jsme náš úmysl vystoupit dali hlasitě najevo.

Bylo teplo, svítilo sluníčko a louka, na které jsme vystoupili, byla nádherně jarně zelená. Vydali jsme se po úzké pěšince k asfaltce, když tu náhle Libor vykřikl:

Odpověď byla bohužel jednoduchá, nad sedadlem, v síťce, v autobusu!!! Libor se zmateně podíval směrem, kterým autobus odjel, sundal baťoh, dal mi anténu, stan, hermetika a vydal se stopovat auta jedoucí do Příbrami. Chvíli mi trvalo, než jsem vše přikotvil k mé červené už tak dost těžké a nepohodlné krosně, ale povedlo se. Do postraní kapsy jsem vsunul vlastní ručku s vytaženým teleskopem a externím mikrofonem, doufajíc, že se Libor časem ozve.

Mé kroky těžkly s každým metrem, ale někteří na tom byli hůř. Když jsem se dostal za první zatáčku, zřel jsem totiž několik zelených postav s krosnami, ze kterých čněly antény jako mě. Když se první postavička přiblížila, začala řvát: „Pes líný, jak peklo?“ Tázavě jsem se zatvářil, načež slova opakovala. Až napotřetí jsem porozumněl: „Teslíny, jak jsou daleko?“ Má odověd, že méně než kilometr, vojáka potěšila a pokračoval v klusání. Jemu podobných s číslem na hrudi jsem potkal ještě několik, a ty, kteří vypadali obzvláště schváceně jsem informoval o vzdálenosti do Teslín, aniž by se dotazovali. Na následujícím rozcestí Na knížecí stál autobus, Mercedes s několika anténami a vojáci v uniformách. Můj průchod startem jejich cvičení je rozesmál a ptali se mi, proč nemám číslo a jestli ho nechci. Odvětil jsem, že už bych ho asi stejně neměl kam přivázat, a že jdu úplně jinam, než je cíl jejich svěřenců. Abych vypadal akčně, zkusil jsem při odchodu zavolat Libora.

Šel jsem dál a dál, byl už jsem docela unavený, ale odpočívat, čož znamenalo sundat si krosnu, se mi nechtělo. Osvěžoval jsem se za pochodu buď minerálkou, nebo průchody potoky. Znenadání mi předjela záchranka. Kdo ví koho vezla, možná někoho v zeleném.

Na rozcestí u Roubenky jsem našel lavičku a tam své zavazadlo odložil. Hrstka německých dětí mi okukovala, jak se rochním v rezavém potoce, a když jsem přišel ke krosně, okupovaly celou lavičku. Nezdržel jsem se dlouho, nekonverzoval jsem, neboť německý jazyk vůbec neovládám. Přibližnou hmotnost baťohu jsem však pověděl a ony mi nakonec i pomohly ho na mne opět dostat.

Blížila se závěrečná pasáž, výstup na Třemšínský hřeben. Už nebylo čím a ani v čem se ochlazovat. Postupně jsem zdolal všechny kamenité výstupy i sestupy a konečně jsem se ocitl na Třemšíně. Lehnul jsem na zem, vyvlíknul se z krosny a šel s vysílačkou na věž. Ani jsem nestačil zavolat Libora a on se ozval sám. Ptal jsem se, kde je, a on, že za chvíli už bude nahoře. A opravdu, asi za dvě minuty se objevil. Hnedka mi začal vyprávět, co všechno zažil. Stopem dojel do Příbrami, tam našel autobusové nádraží se spoustou zaparkovaných autobusů. Nejdříve si ověřil, že autobus, ve kterém je ručka, neodjel, a pak se vydal do hospod, kam obvykle chodí autobusáci na limonádu. Bohužel, řidiče, který nás vezl a kterého by určitě nepřehlédl, nikde nenašel. A tak mu jiný řidič autobusu poradil jak na to. Ručka byla totiž v zadní části autobusu, v klasické síťce nad sedadly. Libor vylelzl uprostřed autobusového nádraží, před zraky desítek lidí, na střechu autobusu pootevřel zadní střešní okénko a pomocí drátu dopravil ručku ven. Na konci této operace mu sice drát spadnul do autobusu, ale ručku měl a byla celá. Štěstí mu přálo i dál a stopem se dostal až pod Třemšín.

Asi hodinku jsme odpočívali, jedli, pili a přemýšleli, jak se nahoře zabydlet. Malé áčko se na zadní část plošiny vešlo akorát. Postavili jsme ho akorát, protože v zápětí přišel nějakej chlápek se spacákem, prohlédl si naše stanoviště a naštvaně odešel. Mezi kapličkou a rozhlednou se večer utábořila parta asi pěti lidí. Dva z nich asistovali při tvorbě technicko-umělecké fotografie západu slunce v kombinaci s ručkou Allamat 93. To nahoře je multimetr a vpravo kabel k anténě.

Po montáži Mukiho drátovky a dévéčka jsme se ještě najedli a první spojení jsme navázali ve 23:05 s Láďou Votice. Noc ubíhala rychle, chvíli byl u mikrofonu Libor a já zapisoval, chvíli to bylo zase obráceně. V záznamech postupně vznikal docela nepořádek, a proto se omlouváme, pokud se v seznamu spojení nenajdete, ačkoliv jste s námi spojení měli. Ono je to totiž docela těžké, dešifrovat Liborovo písmo po téměř čtyřech letech. Spojení nebylo mnoho, asi kolem šedesáti. Dovolali jsme se do Novohradských, Krušných a Orlických hor, na Šumavu, na Slapy a Orlík, do Prahy, do Varů, samozřejmě i do Plzně, jenže právě v našem domácím městě nás neslyšeli nejlépe. Nejspíše proto, že anténa byla právě na úplně odvrácené straně rozhledny. Někteří nás pro slabost signálu ignorovali a obviňovali z neodborných zásahů do vysílací techniky (např. Dr. Ručník Jirka Lochotín).

Brzy ráno nás probudil žár slunce a ve stanu se už nedalo vydržet, proto jsme ho přetvořili do podoby otevřeného stánku, kde nás mohl ofukovat vítr. Nasnídali jsme se a začali postupně balit. Ještě jsme ale udělali dvě spojení. Selektívou jsme zazvonili u Luboše z nedalekých Hvožďan a u Trpaslíka ze Švihova (u Klatov). Oba se ozvali, ale moc dlouho jsme nepovídali, protože v sobotu před obědem mají i cébéčkaři jiné starosti, než sedět u vysílačky. Když jsme tedy spojení ukončili, sbalili jsme už i anténu a vysílačku a o jídlo lehčí batožinu jsme snesli pod rozhlednu, kde jsme přesvědčili jednu mladou turistku z právě přícházející výpravy, aby nás vyfotila. Na fotografii však není vidět, že Libor má též kraťasy - na místě vyrobené z kalhot.

Pak už jsme jen zkontrolovali, zda-li po nás na věži a kolem ní nic nezbylo a jestli náhodou někdo někde nezapomněl třeba ručku. Ještě jsme se zapsali do vrcholové knihy a pak jsme se už s krásným místem rozloučili (ne však nadlouho, tábor byl za 2 měsíce a můj šk. výlet za 3 týdny). Zpátky se mi šlo o dost lépe. Z baťohu ubyla voda, jídlo a hlavně věci, které jsem táhnul za Libora, když byl v Příbrami. Škoda, že ještě nebyly borůvky. Kolem cesty jich roste plno. Za největšího vedra jsme dorazili na asfaltovou silnici, po které jsme došli až do místa, kde jsme den před tím vystoupili. Jenže jsme došli nějak moc rychle, takže jsme měli spoustu času. Zkoušeli jsme vysílat. Nejdřív přímo z autobusové zastávky a potom stylem výdaným akorát tak z fotek Výzvy na kanále.

Když už konečně odbyla čtvrtá hodina, přijel autobus, ten kterým jsme cestovali tam a ani jeho pilot se nezměnil. Libor si s ním dlouho povídal, jak ho hledal po Příbrami, jak si vyzvednul ručku a vůbec, povídali o všem možném. Já jsem při zpáteční cestě tvrdě usnul, takže si nic nepamatuji.

Nejbližší schůzky / akce ... podrobnosti
Ne 24. listopadu, celý den 2x 3x 1x	Projekt ŽelArch, 10. akce ...více Letiště Ruzyně
Ne 08. prosince	Projekt ŽelArch, 10. akce - možný náhradní termín ...více někde
Ne 15. prosince	PA ...více někde