Vynecháme-li různé přípravné práce, začal závod, jako ostatně takřka pokaždé, u nás v garáži naložením potřebných věcí do baťohů, na baťohy a do rukou tak, abychom vše při pěším přesunu unesli, protože původní plány na použití různých rodinných vozidel nakonec ztroskotaly, a to zejména kvůli absenci zimních pneumatik. Situaci během nakládání zpestřovala GSM komunikace s Hansem, který se na sraz bez omluvy nedostavil a navíc tvrdošíjně odmítal sdělit proč. Dalším zpestřením byl výlet Michala Mukiho domů pro zapomenutou krabičku se šroubky od antény.

Cesta tramvají proběhla bez problémů, při přestupování jsme narazili na Hanse a konečně se dozvěděli, že jeho nepřítomnost na srazu nebyla tentokrát zcela mimořádně způsobena průjmem, ale naprosto obyčejnou časovou dezorientací. Na nádraží již čekal Fousáč, jsa obtěžován jakýmsi týpkem somrujícím pětikorunu. Když týpkovi došlo, že ta banda vyzbrojená různými tyčemi (rozuměj stožárem a složenou anténou) patří k objektu jeho zájmu, rychle pochopil, že pětikoruna nebude a kvapem se dal na ústup.

Nastoupili jsme do vlaku a vyrazili. Cestu jsme si krátili vzájemným ochutnáváním vánočního cukroví a pomlouváním Libora, který dal před vánočním závodem přednost zimním radovánkám s jakousi Míšou. Cesta rychle utekla a kolem 17:45 jsme vystupovali v Lázních Kynžvart. Po naložení všech batohů za záda (a v případě Remuse ještě navíc akumulátorového batohu na břicho) jsme se vydali na cestu. Před námi bylo 380 metrů. Tedy do výšky. Do dálky asi 8 km. Cestou jsme se ještě tradičně zastavili v Kynžvartu na náměstí, svlékli pár vrstev oblečení a hurá do kopce.

Namáhavý výstup jsme si krátili diskutováním a všem možném a Michal si navíc vydatně ulehčoval i vypouštěním plynných - a bohužel silně aromatických - produktů svého zažívání. A tak se hovořilo zejména o metabolismu. Po takřka nekonečném putování po zasněžené silnici a nakonec překrásným zimním lesem jsme kolem půl deváté dorazili na holý vrchol kopce a dali se do stavby stanů a antény. Vše šlo celkem hladce, k zatloukání stanových a kotevních kolíků se bezvadně osvědčil Remusův vánoční dárek – vojenská kombinace kladiva, sekery a vytahováku na hřebíky, tzv. sekeromlat. Potíže nastaly jen při montáži anténních prvků – bylo nutno to dělat bez rukavic a navíc kvůli sněhu nebyly vidět dírky pro šroubky. Dalším problémem bylo zvedání stožáru, jehož jednotlivé části přimrzly k sobě a vytrvale odolávaly uvolňovacím poklepům všeho druhu. Nakonec jsme problém zkušeně vyřešili za pomoci Hansova vařiče přeměněného na plamenomet a tak jsme kolem jedenácté za poslechu radia Egrensis uléhali do spacáků. Většina do dvou, Hans do tří.

Co se dělo ráno nevím, byl jsem vzbuzen v půl deváté, s tím, že se už půl hodiny závodí a ať se chytnu papíru a koukám zapisovat. Tak jsem zapisoval a Michal a Remus se střídali ve vysílání. Během prvního poločasu jsme uskutečnili 77 spojení, nejexotičtější bylo do Maďarska s HA1SS, nejdál jsme se dovolali k DG3EE (442 km).

Druhý poločas se v obsluze střídali Fousáč a Hans za mého dozoru. Toho však nebylo příliš potřeba, protože po překonání počátečního chaosu si oba si počínali docela dobře a tak se celkový počet spojení vyšplhal na 117. Poslední hodinu závodu jsme museli vypustit abychom mohli ještě za světla začít balit a také se stihli pokochat pohledem na začínající inverzi, kdy se z vrchní vrstvy oblačnosti vyhouplo sluníčko a kolem nás začaly z údolní mlhy vykukovat vršky okolních kopců. Prostě paráda.

Balení šlo celkem rychle, nečekané problémy byly jen se stožárem. Námraza zřejmě stihla během dne roztát a zase zmrznout a tak se stožár pokryl takřka souvislou vrstvou ledu. No a proto nešel složit a po pokusu zabalit jej za vynaložení zřejmě nadměrné síly pak už nebylo možné jej ani opětovně rozložit. Nakonec přišel opět ke slovu plamenomet, tentokráte sestrojený z vařiče pana Remuse.

Pak už nás čekala jen cesta dolů, čekání na vlak (nakonec jsme nečekali a byli rádi, že jsme vlak vůbec stihli) a pak cesta domů. A pak ještě zpracování výsledků a nakonec napsání toho článku. Tak snad zase za rok!