Vyrazili jsme v pátek, na popud pozdně večerního setkání minulého dne na nádvoří pivovaru Prazdroj. Jelikož jsme si oba potřebovali ještě něco vyřídit a taky se vyspat, určili jsme čas a místo našeho srazu až na půl dvanáctou ve Starém Plzenci, před Bohemia Sektem. Cílem naší velmi krátké výpravy byla štola nedaleko Spáleného Poříčí. Vzdálenost zhruba 30 kilometrů jsme se rozhodli překonat na kolech. Cestou na místo srazu jsme oba zaregistrovali dopravní nehodu motocyklisty a kamionu, mezi letkovským letištěm a Starým Plzencem.

Já jsem se oproti plánovanému příjezdu opozdil, takže se Libor začal projíždět po Plzenci a sešli jsme se tedy úplně jinde. Mírně mi moji výjimečnou nedochvilnost vyčetl. Důvod měl. Když se totiž projížděl a zdolával velké plzenecké obrubníky, setřásl ze svého kola blikačku a už ji nenašel. Neztráceli jsme však čas a vyjeli jsme směrem na Šťáhlavy a dále do Nezvěstic, kde toho času měli (nebo možná mají ještě dnes) semafory. Prováděla se tam totiž rekonstrukce mostu přes řeku Úslavu a její přítoky. A jak už to tak bývá, když cestu překříží řeka, jede se potom do kopce. Stoupání jsme i přes nepříjemný vítr zdolali a zachvilku jsme sjížděli do Spáleného Poříčí, kde už naštěstí na hlavní silnici nemají dlažební kostky. Po asfaltovém koberci se jelo o mnohem líp než po kostkách, které tam dříve někde byly a někde taky ne. Občerstvili jsme se v místní samoobsluze, nasedli na kola a vypravili se na poslední úsek naší cesty. Nejprve chvilku po silnici, pak polní cestou, pak lesní cestou a pak po úzké pěšince mezi kopřivami.

Když jsme dorazili na místo, ani se mi nechtělo věřit, že je to skutečně to místo, které jsem navštívil před deseti lety. Vstup do štoly byl nízký a plný vody. Libor poklepal na skálu nad otvorem a pronesl: „Poněkud nestabilní!“ Ale nedalo mi to, vzal jsem osvětlovací náčiní a šel dovnitř nakouknout. Velmi studená voda mi od dalšího postupu téměř odradila. Navíc jsem se bořil místy až po kolena do vrstvy jílovitých usazenin. Vrátil jsem se ven. Jako první tedy vyrazil na cestu dál Libor. Ani on, jako zkušený člověk, schopný koupat se mezi ledovými krami, si neodpustil různá citoslovce na adresu vody a hlavně její teploty. Při postupu štolou pořídil několik fotek. Štola až na pokles těsně za vstupem mírně stoupá, takže cestou vody ubývá, až nakonec zmizí i bahýnko. Ani se člověk nenadá a už je na konci, kde ho čeká prudší vzestup a zákrut doprava, a tam je jediné prostornější místo. Při zpáteční cestě jsem si prohlížel několik velmi malých výklenků, dále pak stěny a místa odkud vyvěrala voda. Při výstupu ze štoly jsem tak jako při vstupu pohybově rozcvičil množství různorodých žab. Na světle se tepřív ukázalo, co jsme si zevnitř na sobě přinesli. Především jsme vypadali, jako kdybychom prošli žumpou s velmi hustým obsahem. Avšak s mytím nebyl problém, jelikož opodál tekl potok.

Navenek by se mohlo zdát, že jsme si počínali v rozporu se všemi bezpečnostními zásadami, například to, že jsme byli pouze 2 a navíc jsme se dovnitř vydávali sólově, ovšem je nutno podotknouti, že daný terén jsem už jednou navštívil, a to téměř shodným způsobem, ve věku pouhých 11 let v rámci skautského bobříka odvahy. Takže jsem věděl, že štola není dlouhá a hlavně, že se nijak nevětví.

Byl to pěkný výlet, při kterém jsme se po delší době podívali pod zem, najeli něco málo přes 60 kilometrů při průměrné rychlosti 20 km/h, do které jsou započítány i lesní pasáže, kdy jsme kola museli tlačit po příkrých svazích údolí potoka. Nakonec jsme ani nezmokli, i když obloha vypadala hrůzostrašně.