OK1KGT
RADIOKLUB
Hledáme nové členy
Úvod, novinky
Činnost, Úkoly
Vybavení
Proběhlé akce, schůzky
Plány
Členové
Ohlasy, ankety
Kontakty
Fotogalerie
eQSL galerie
Odkazy, Bazary
DV SV KV česky
Povídalo se
o nás
Úspěchy, Historie
Ať žijou textové!
prohlížeče!
WWW přístupy

Uživatel

Heslo


NAŠE AKCE z let 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012 2013 2014 2015 2016 2017 2018 2019
nebo všechny textově zdokumentované či s fotodokumentací nebo jen exkurze případně úplně všechny akce
posledních 10 schůzek


DatumNázev akceÚčastDokumentace
12.01.2019FM pohár - boubínské závěje prvně nezdolány
1x


Skoro jako každé vyprávění o mém putování na šumavský Boubín musím i tohle začít tím, že jsem do poslední chvíle zvažoval, jestli a kam pojedu. Nakonec to ale opět vyhrála moje oblíbená destinace. Vzhledem ke klimatickým podmínkám, především pak kvůli velké sněhové nadílce, bylo ale jasné, že to tentokrát nebude jen tak. Zvažoval jsem, jestli vyrazím normálně, s běžkami nebo jestli si někde narychlo neopatřit sněžnice. Našel jsem jedny pěkné na internetovém bazaru s možností osobního předání ve Vimperku, což by bylo ideální. Ale než jsem se nadál, byly pryč. Vyhovující sněžnice v plzeňských krámech dle údajů o skladové dostupnosti na prodejnách nebyly. A tak jsem cestou na nádraží kromě obvyklé návštěvy prodejny potravin zavítal i do půjčovny sportovního vybavení. Ale jelikož o nastávajícím víkendu se do hor za sněhem rozhodli vyrazit snad všichni, byla fronta docela dlouhá. Když už to vypadlo nadějně a zbyla přede mnou pouze jedna blondýna, nakonec se ukázalo, že největší zdržení způsobí právě ona – respektive hledání a zaevidování výbavy, kterou si půjčovala. Byly to lavinové vyhledávače (neboli pípáky), lavinové sondy a lopaty. Nakonec jsem, abych stihl vlak, musel z provozovny utéct.

Cesta vlakem do Strakonic víceméně standardní, vlak naprásknutý, tentokrát se mnou ve vagonu cestoval i docela početný skautský oddíl. A jeli také do Strakonic, kde přestupovali. Naštěstí se ale nasoukali do spoje směrem na Blatnou. Kdyby jeli jako směrem na Vimperk a Volary, už bych se asi nevešel. Na nástupišti totiž byla jen jedna zmrkvená 810 (klasický motoráček v barvách dopravce GW train regio, označen cedulí o zkušebním provozu vozidla). A uvnitř již značné množství cestujících, jejichž většinu tvořila početná rodina na cestě na chatu. Nad schůdky jsem tak tak vecpal batoh s anténou a na schůdcích jsem se zabydlel já. Po pár minutách bylo jasné, že ani tentokrát nebude ve vláčku nuda. Halasně se vyprávělo, zpívalo, hrálo i pouštělo z mobilu. Jak to vypadalo, si můžete poslechnout.

Během cesty se mi podařilo probojovat se k volnému místu, které se během cesty uvolnilo. Všiml jsem si přitom jiného zimního cestovatele s velkým baťohem. Na něm měl připnuté sněžnice. Pán vystoupil ve Vimperku, stejně jako naprostá většina cestujících. Dál už jsme pokračovali asi jen čtyři. S nadmořskou výškou sněhu rapidně přibývalo. V úseku mezi Lipkou a Kubovou Hutí jsem provedl protisněhová opatření – zimní kalhoty jsem zaháknul k botám a přechod bota/kalhoty jsem ještě pojistil pomocí návleků.

Kubova Huť uvítala vystupující bílým tichem a tmou. Všude kopce sněhu. Připnul jsem anténu k baťohu a hned se vydal na cestu. K odbočce k poslednímu stavení byla cesta dokonce odhrabaná. Pak už bylo jen znát, že tam nedávno něco projelo. A od rozcestí, kde modrá značka začíná stoupat směrem k Basumským loukám, už byla jen úzká brázda od pár lidí, kteří ať už na běžkách nebo pěšky tímto směrem šli. Stopa ale často mizela pod závějemi. Chůze nebyla jednoduchá. Jak kvůli boření se do sněhu, tak kvůli tomu, že větve zatížené sněhem byly ohnuté a anténa trčící z baťohu do nich často narážela.

Na Basumských loukách bylo i mimo závěje sněhu po kolena. To nebylo dobré znamení. V rohu louky, kde cesta k Boubínu začíná opravdu stoupat, jsem odložil baťoh pod stříškou turistického odpočívadla a vydal se na průzkum. Nejprve po standardní cestě. Tam to byla jedna velká závěj. Ušel jsem 100 metrů a vrátil se. Pak jsem zkusil starou cestu. Tam byla situace mnohem lepší. Jednak asi spoustu sněhu zůstalo na stromech nad ní a jednak byla prošlapaná. Vydal se tedy tudy. Jak jsem zjistil později, bylo to špatné rozhodnutí.

Cesta je zpočátku o mnoho prudší, než současná oficiální přístupová cesta. S tím jsem počítal. Ale neuvědomil jsem si, že o to rychleji se dostanu do větší nadmořské výšky a tím se prodlouží putování oblastí s mnohem větším množstvím sněhu, než bylo na značené cestě. Bylo to ale dobrodružné, ještě bylo dost sil a mezi baculatými stromy se mi líbilo. Foukal vítr, ale nešumělo to. Žádné jehličí totiž z bílých sněhových čepic nekoukalo. Jen tu a tam o sebe promrzlé stromy bouchly. Znělo to dost zlověstně. Některé menší smrčky vypadaly skoro jako siluety brdského Fabiána, jiné mi připomínali některé kolegy z práce. Několik sněhem zafoukaných míst už bylo značně obtížné překonat. A náhle jako kdyby se zhaslo. Zčista jasna byla větší tma než předtím. Jako pořád vlastně bylo díky sněhu v pohodě vidět, ale pořád jsem přemýšlel, jak k náhlému setmění mohlo dojít. Na mrak, který by zastínil měsíc, to bylo moc skokové. A pak jsem se podíval na hodinky. A bylo přesně devět večer. V tu chvíli mi to došlo – v Kubovce skončilo večerní lyžování a zhasli tam osvětlení na sjezdovce. No nic, brodil jsem se sněhem dál.

Když jsem několikrát zapadl do sněhu až po prsa (s baťohem pak byl docela problém se otočit – musel jsem ho několikrát sundat, prohrabat se okolo něj, nasadit zpátky na záda a pokračovat novým směrem), bylo jasné, že přestává být sranda. Nepokračoval jsem tedy k vrcholu, ale držel se hranice rezervace s tím, že se brzy dostanu na normální cestu. Po velmi dlouhé době jsem se skutečně na cestu dostal. Na rozdíl od její spodní partie, byla víceméně průchozí – sněhu bylo maximálně po kolena. Rval jsem si vlasy, že jsem se po ní nevypravil rovnou. To bych měl síly prorvat se finálními závějemi, které by mi jistě ve vrcholové partii čekaly. Teď už jsem ale síly neměl. Zvažoval jsem, zdali si ustelu někde jen tak, nebo třeba u klád podél cesty, nebo případně využiji méně zasněžených míst přímo pod dřevěným chodníkem, ale nakonec, jsem se rozhodl sestoupit zpátky k přístřešku. Ani pohyb směrem dolů nebyl jednoduchý. Do základního tábora na Basumských loukách jsem se dostal v 1 hodinu ráno. Čtyřkilometrovou trasu jsem tak šel 6 hodin. Ustlal jsem si na stole, s sebou jsem klasicky měl spacák plus můj „fóliovník“ skládající se z dvouvrstvého foliového pytle, přičemž vnitřní vrstva je z izotermické folie. Uvnitř samozřejmě spacák a tentokrát pro lepší odizolování odspoda hned dvě karimatky.

Noc víceméně v pohodě, jen jsem se několikrát probudil a zaznamenal, že stále sněží – bylo slyšet jak sníh i pod stříškou dopadá na folii. Foukal totiž docela nepříjemný vítr. Nakonec jsem se rozhodl, že ráno se druhý pokus o zdolání vrcholu konat nebude. Fakt nebyly síly. Sice by šlo vysílat i z některého z otevřenějších míst cestou k vrcholu, ale momentální rozpoložení bylo takové, že jsem se rozhodl opustit Kubovku prvním ranním vlakem, tedy v 7:04. Vstal jsem, dopil poslední zásoby teplého čaje, začal se soukat do kalhot (moc to nešlo – jejich spodní část během noci ztvrdla). Boty byly slušně promrzlé, ale po pár krocích změkly. Na nádraží jsem dorazil přesně v celou, tedy 4 minuty před plánovaným odjezdem. Nikde ani živáčka. Tma. Ticho. Ani náznak po klasickém houkání, které se už z daleka vždy v dostatečném předstihu nese. Po pár minutách jsem se začal pídit po zpoždění vlaku. IDOS ukazoval 2 minuty. Ty už ale dávno byly pryč. Stránky GW o žádných mimořádnostech nepsaly. Navštívil jsem tedy stránky SŽDC a jejich „Grafickou prezentaci polohy vlaku“. Ano, zpoždění 2 minuty jsem se tam dozvěděl také, nicméně i spolu s cenou informací, že toto zpoždění bylo na výjezdu z Volar. Těžko říct, co se dělo pak. Nakonec jsem na nádraží stepoval 40 minut. Mezitím se rozednělo a nade mnou kroužily desítky krákorajících ptáků a pořád jich přibývalo a přibližovali se. Najednou se ale z ničeho nic z lesa vynořilo světlo a také krokem jedoucí vlak.

Ani cestou dolů k Vimperku se rychlost vlaku nezvýšila. Jednak bylo slyšet, jak před sebou občas hrne sníh, takže i z kopce musel zabírat, jednak jsme cestou překrojili dva tenčí stromy padlé na trať. Až z Vimperka se jelo standardní rychlostí, možná i o něco vyšší. Tam už bylo ale mnohem méně sněhu a trať projetá protijedoucím spojem. Cestou mi kontaktoval Hans, že by pro mne mohl přijet do Nepomuku, a vyrazili bychom na nějaký náhradní cíl. Jenže zpoždění zhatilo možnost přestupu, a tak jsem byl nucen vydat se na neplánovanou prohlídku Strakonic. Zase jsem si pohrával s myšlenkou vystoupat alespoň na Šibeník (510m n. m.) nad městem, ale už mi bolelo i zvednout nohu ze silnice na obrubník chodníku, a tak jsem se posléze vrátil zpátky na nádraží. Nějaký místní ožrala mi cestou prosil o drobáky. Potřeboval je na kondom, který chtěl nasadit tamnímu dudákovi – tedy soše zdobící tamní Velké náměstí.

V poledne jsem byl v Plzni. Baťoh jak kdyby právě vyjel z čistírny, sníh ho důkladně vyčistil od zbytků bahna z vánočního závodu. Skoro, jako by to ani nebyla realita, to co jsem zažil. Za ten půlden se totiž v plzeňské kotlině na tolik oteplilo, že po sněhu nebylo ani památky. Zrovna i svítilo sluníčko. O to víc zesílily pocity, že jsem na kopci měl zůstat a zapojit se do závodu. Asi bych to dal, ale určitě za cenu zdravotních následků. Tento výlet byl naopak myslím zdraví jak fyzickému, tak psychickému velmi prospěšný. Uvidíme, jak to v boubínském kraji bude vypadat za měsíc.

Fotek tentokrát moc není, přestože mi během putování do mailu přišla sada poučných tipů, kterak fotit zimní krajinu. Byla moc tma na focení mobilem a baterie ve foťáku odmítla v mrazivých teplotách dostatečně fungovat...

Zapsal OK1YI

Nejbližší schůzky / akce ... podrobnosti
Pá 26. dubna
5x 1x 2x
Aprílová noční 20 ...více
start na Ranči Šídlovák
Út 30. dubna
2x 1x
Pálení čarodějnic ...více
Chcete dostávat informace o našich akcích prostřednictvím emailu? Zaregistrujte se.