OK1KGT
RADIOKLUB
Hledáme nové členy
Úvod, novinky
Činnost, Úkoly
Vybavení
Proběhlé akce, schůzky
Plány
Členové
Ohlasy, ankety
Kontakty
Fotogalerie
eQSL galerie
Odkazy, Bazary
DV SV KV česky
Povídalo se
o nás
Úspěchy, Historie
Ať žijou textové!
prohlížeče!
WWW přístupy

Uživatel

Heslo


NAŠE AKCE z let 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012 2013 2014 2015 2016 2017
nebo všechny textově zdokumentované či s fotodokumentací nebo jen exkurze případně úplně všechny akce
posledních 10 schůzek


DatumNázev akceÚčastDokumentace
22.08.2005K prameni Mže
Pěší výprava z Plzně až k počátku řeky v Německu

3x



Popis akce zatím nekomplentí. Píšu ve volném čase a toho je málo. Děkuji za pochopení. Remus

První tři čtvrtiny letních prázdnin v roce 2005 byly nabité snad pro všechny členy radioklubu. Pět z nás bylo na různých táborech, Jakub mokl na Slovensku, Libor se připravoval na stáž ve Finsku, Eso brigádničil, atd. Až na pár akcí, které byly ovšem opět vázány na počítačový tábor v Roželově, jsme nepodnikli nic. Ze závodů jsme se zúčastnili pouze VKV QRP, kde Libor, Michal, Fousáč a Hans v kategorii MO vybojovali 4. místo.

Až tedy na konci prázdnin jsme se rozhodli podniknout něco pořádného. Jakub vymyslel několik zajímavých tras a cílů, kam by se chtěl podívat. Bylo těžké vybírat, ale nakonec padla volba na pochod podél Mže až k jejímu počátku.

##foto(11.jpg, align=right) Den první, mokrý

Tentokrát se sraz nekonal na nějakém tradičním místě, jako třeba na hlavním nádraží nebo u nějakého supermarketu. Sešli jsme se v 8:30 na Obcizně, neboli na soutoku Mže s Radbuzou za stadionem ve Štruncových sadech. Byli jsme tři. Jakub, Michal a já. Zatím co jsme si vypravovali dojmy z onoho rána, povídali si o tom, kdo jakou slyšel předpověď počasí a plánovali na jakých úsecích po kterém břehu půjdeme, z křoví v okolí vylézali právě zbudivší se bezdomovci.
Až k lávce mezi Roosveltovo a Pattonovo mostem jsme šli po břehu blíže ke středu města Plzně, tedy po pravém. Od lávky pak po druhé straně, zahrádkami kolem zadního traktu mizejícího výstaviště, kolem skal nad řekou, přes Radčice a Malesice, kde jsme se opět vrátili na pravý břeh, na němž jsme vydrželi následujících pár desítek kilometrů. Prošli jsme kolem továrničky v Červeném mlýnu, kde už se z oken linula vůně připravovaného oběda a cesta občasně lemovaná konzumovatelnými plodinami jako např. jablky, švestkami a ostružinami nás dovedla do Kozolup a Bdeněvsi, odkud jsme pokračovali po turisticky značené cestě k zřícenině hradu Buben. Odtud pak po červené, o které jsme si mysleli, že nás bude provázet až do konce první části výpravy.
V Plešnici se před námi náhle rozezněla telefonní budka. To už se během našich výletu párkrát stalo, tak jsem sluchátko sejmul se slovy "VTA Plešnice" (veřejný telefonní automat). Ze sluchátka se však tentokrát neohlásil člověk schánějící někoho místního netelefonizovaného, nýbrž mi oslovil strojový hlas, hláskující voice-SMS: "Toto je smrtelná kletba, pokud nepřepošleš tuto zprávu 12 lidem dál, naplní se..." Zasmáli jsme se, hlasitě poděkovali snad místnímu vtipálkovali a šli dál, načež jsme potkali p. Ešnera s jeho dodávku.
Přes Jeznou a Pňovany jsme se dostali do lesů, kudy prochází okresní hranice za níž nás uvítala železniční zastávka Sulislav a my jsme se opět začali přibližovat až k řece, tedy vlastně k vodní nádržy Hracholusky, která je na Mži zbudována a která v posledních létéch pravidelně mění barvu na hrachově zelenou. Pak už jsme minuli poslední vesnici před Stříbrem, tedy Vranov. Ve Stříbře jsme prošli hornickou naučnou stezku a kolem nově vznikajícího muzea. Pak jsme zamířili na nádraží, neboť podle mapy a z vědomostí načerpaných z předchozích individuálních výletů, tam měla vést červená značka, po které jsme chtěli jít až do Svojšína. Jenže ukazatele byly částečně přebarveny modře, nebo tam vůbec nebyly a u nádraží nebylo po červené ani vidu ani slechu. Vydali jsme se tedy tudy, kudy dříve značka vedla. Hned pár metrů za nádražím, kde se mimochodem balila stříbrská vojenská posádka, jsme zjistili, že v cestě nám stojí nějaký oplocený objekt. Obešli jsme jej a po kladrubské silnici jsme vystoupali za trať a odbočili. Následoval nejhorší úsek onoho dne a celého výletu. Šli jsme po zamalovaných značkách místy, kde už předtím, když tam značka byla, bylo několik verzí tras, takže zamalovanými značkami se to v lese jen hemžilo a nebo naopak jako naschvál chyběly. Sem tam se objevila i nějaká ta nezamalovaná. Lámali jsme si hlavy proč tudy značka nevede, proč ji přesunuli jinam a kam? Na druhý břeh? A proč? Abychom museli kupovat nové mapy? Ovšem pak jsme přišli také na možnost, že by to mohl být ještě následek povodní. Bohužel poté, co jsme našli místo, kde červená značka protínala železniční trať a sešli k řece, zjistili jsme, že je to pravda. Betonové desky brodu rozeklané tak, jak je nechala voda po povodni před několila lety v kombinaci s poněkud vyšším průtokem i v době, kdy jsme s černými mraky za zády stály na břehu, nám nenabízely dobré vyhlídky. Přezul jsem se sice do sandálů a zkusil udělat pár kroků v prudce tekoucí vodě, hladina byla však dost vysoko a to zvláště Michala odradilo od pokusu překonat řeku brodem. Co naplat museli jsme se vrátit. Zpět k trati a ještě mnohem výš až k obci Vrbice u Stříbra, kde od místního kravína byl sice úžasný výhled, ale jelikož dost dlouho a dost intenzivně pršelo, bylo nám to skoro jedno. Od Milíkovského nádraží následoval další hrozný úsek. Cesta sice známá a nezměněná, ale vidina, že půjdeme po asfaltu a kamenitých cestách až do večera - nic moc.
Ale přežili jsme to. Prošli jsme Svojšínem a zanedlouho už jsme doťapali k Jakubovo chatě, kde jsme tu noc spali a kde nám Jakub připravil i dobrou a zdravou večeři.

Den druhý, skalnatý a kopřivový

Ráno jsme se vypravili doplnit zásoby jídla do obchůdku u svojšínského nádraží a pak pokračovali při řece. Tentokrát doslova. Jakub nás vedl skalnatými stezkami, kudy snad chodí pouze kamzíci a on. Docela jsme se zapotili a pak nás čekalo ještě projít pěkným kopřivovým lánem. Cesta byla opět drobně přeznačena. Zřejmě na žádost provozovatele jednoho z táborů, neboť když jsme jím procházeli, hned na nás, co tam jako chceme a že tam není turistická značka. Prošli jsme několik chatových osad a na okraji jedné z nich, u ošelínského nádraží, naše řady prořídly. Michal totiž musel toho dne večer do práce, a tak se jeho kroky stočily o 90 stupňů. Vystoupal na Vlčí horu a z Černošína do Plzně dopravil se autobusem.
My jsme pokračovali dál po červené značce. Potkali jsme jakousi tábornickou skupinu zřejmě v historických oblečcích. Někteří z nich za sebou táhli kdovíjaké předměty na provázcích.


Záblud, ohradníky, skládka?
Kostel
Toho večera jsme se utábořili kousek za chatami obklopenou vodní nádrží Kumpolec. Stan jsme ukryli mezi čtyři smrkové kmeny a větve, asi 100 metrů od cesty, na které bylo během smrákání docela rušno. Největší hluk způsobovala auta příjíždějící či opouštějící chatovou osadu. Některá z nich dokonce zastavila a v blízkém okolí našeho stanu se jejich posádky pokoušely nalézt houby. Největší neklid v nás ale vzbudila jedna pěší výprava. Snad to byl nějaký starší pár se psem, jisté je to, že z ničeho nic se ozval silný štěkot a ženský křik: "Né, nedělej to!". Psí štěkot utl výstřel. Ještě že byl na blízku Kubův rozhlasový přijímač, a tak jsme přestali přemýšlet, co se tam asi stalo, a přešli na jiné myšlenky.

Den třetí, cíl dosažen

Ráno jsme se brzo probudili, vrátili se zpět na silnici mířící k Tachovu a zachvíli jsme se už blížili k Oldřichovu, předměstí Tachova. Kromě zchátralých zastávek, stožárů veřejného osvětlení, zarostlých či úplně chybějících chodníků nás překvapil částečně právě opravovaný altánek u minerálního pramenu. Místní mladý pracovník se s námi hned dal do řeči, tedy ptal se, jestli nemáme hulení. Tím jsme mu opravdu neposloužili a poté, co jsme načerpali drahocenou tekutinu do již dlouho vyprázdněných lahví, jsme odkráčeli do centrální části Tachova, kde jsme se zastavili v jedné levným chlebem oplývající prodejně. Pak jsme naši říční přítelkyni Mži na pár chvil opustili, i když to vlastně není tak docela pravda, protože i od středovlnného vysílače na kopci Právo bylo samozřejmě vidět, jak Mže tamější krajinu modelovala. U vysílače jsme se naobědvali a pak jsme s lítostí již nevyužívaný stožár, jehož jediným posláním je nyní stát a červeně svítit, opustili. Sběžně jsme si prohlédli tachovské náměstí a pak už naše kroky vedly opět kolem vody chvíli po značce a chvíli zase ne. Minuli jsme dětský domov a jízdárnu ve Světcích a pokračovali po staré úzké asfaltce, kam je motorovým vozidlům vozidlům vjezd zakázán. Bylo tam několik (soukromých) rybníků. Náhle silnička začala stoupat a to už jsem se dostali k hrázi přehrady Lučina, která zrovna v té době byla nějak upravována. Sem tam se naskytl výhled na vodní hladinu, častěji jsme se však zastavovali u malin. Silnička se chvílemi měnila v obyčejnou cestu, chvílemi jsme šli v podstatě starým lomem, pak jsme se vrátili opět na asfaltový koberec, tentokrát nový a široký. Poté co jsme přešli most nad přítokem Mže - Sklářským potokem - zabočili jsme na křižovatce silnic doleva nahoru, do Obory. Pak už nás čekal asi dvoukilometrový les a za ním poslední známky civilizace na území České republiky. Vesnice Branka. A v ní např. pěkný rybník a kaplička po zdařilé rekonstrukci, ale také požárem zničená usedlost. Už bylo pokročilé odpoledne a my jsme se zkratkou přes louku blížili k tajemnému hraničnímu lesu s černými kmeny stromů, protkanému sítí rovných vojenských asfaltek z dob železné opony. Zahlédli jsme i jeden objekt býv. pohraniční stráže. Podle mapy jsme se dostaly po jedné temné cestě na rozcestí s další přímou vojenskou asfaltkou vedoucí kolmo přes řeku, nyní tedy spíše již říčku Mži. Na mostíku jsme asfaltku opustili a vydali se zase jednou přímo při vodním toku. Několikrát jsme se ale museli vzdálit. Chvílemi jsme totiž div nezapadli do bažin, nebo jsme se museli prodírat napadanými stromy, či kapradím a kopřivami. Také jsme zjistili, že jsme si nevybrali zrovna ten pravý břeh. Tak jsme se přesunuli na levý. Myslím, že já jsem vodu přešel po nějakém padlém kmínku, zatím co Jakub si nenechal ujít možnost přímého kontaktu s "mladou" Mží. Po pár stech metrech se zprava přimkla k potoku linie modrobílých hraničních kolíků. Přemýšleli jsme nad tím, jaká to byla si práce je do oněch míst nosit a že nejlepší by asi bylo je schazovat a rovnou zapichovat z vrtulníku. Také jsme zporovali, že Mže svými meadnry na několika místech začíná zvětšovat české a ukrajovat sousední německé území. Ještě jsem museli překonat několik přítoků, takže se nám Mže opět zmenšila a pak náhle opustila tajuplný les a my jsme se ocitli u někoho na záhradce v osadě Untere Kellermühle. Zvláštní krajina. Upravená, ale místy až moc. Zvláště vodotryskové dílko uprostřed jinak malebného rybníčku působilo až příliš dráždivě.
Cesty mezi lukami a poli kolem několika osamocených stavení nás opět zavedly do lesů, kde jsme se celkem úspěšně orientovali podle map z nakladatelství Naše vojsko, které jsem kdysi tak výhodně nakoupil po pětikoruně za kus. Asi po půl hodině jsme se ocitli na louce. Kupodivu byla neposekaná. Ale to nám nevadilo. Šli jsme opět přímo podél potůčku, který místy mizel. Né, že by byl tak slabý, že by snad vysychal, ale místní zemědelci v zájmu zvětšení plochy louky místy zahnali Mži podzemních rour. Po malé chvíli jsme ale zahlédli náš cíl - malou bílou cedulku s textem "ZDE POČÍNÁ SVŮJ TOK ŘEKA MŽE", kterou zde zanechali tvůrci cyklu České televize Zpět k pramenům. Pravda, nedá se říct, že to byl přímo pramen Mže, ale počátek ano. Je to místo, kde se stýkají tři odvodňovací potůčky z okolních luk. Některé z nich možná střídavě vysychají, ale od tohoto místa už Mže utváří spojitý, neustále posilující tok.

Den čtvrtý, návrat

Byl to jeden z hezkých výletů, na který často vzpomínám. Ať už jsou to krásná a zajímavá místa, které jsme cestou potkali, a které se vryly do našich mozků, nebo zvláštní zážitky, jež nám ona místa přichystala.



Nejbližší schůzky / akce ... podrobnosti
So 09. prosince
FM pohár ...více
Chcete dostávat informace o našich akcích prostřednictvím emailu? Zaregistrujte se.