Vánoční závod si náš radioklub v novodobé historii ještě nikdy nenechal ujít. Dokonce jezdíme pořád na stejné místo, na nejvyšší vrchol Slavkovského lesa – kopec Lesný (983m) , který leží nedaleko od, avšak vysoko nad Lázněmi Kynžvart.
Pětičlenná posádka vyrazila tentokrát vlakem z Plzně hl.n. v 15:00. Cesta probíhala dobře. Seděli jsme v kupíčku, které se po otočení příslušnou páčkou docela příjemně zahřálo. Když vlak zastavil ve Stříbře, mírně jsme provokovali člena, který toto město má spojeno s výkonem základní vojenské služby (vojín Hans). Byla to pro něj asi hrozná představa, že pokud se vrátí ze závodu, bude muset sednout na vlak ve čtyři ráno, aby se do Stříbra zase vrátil. Pozorovali jsme, že čím dál jsme od Plzně, tím méně je sněhu. Ve Valech u Mariánských Lázní doposud plynulá cesta skončila. Odhadli jsme, že čekáme na vlak v protisměru, ale bylo divné, že na jemu příslušném návěstidle se kromě zelené různě vystřídaly snad všechny barevné signály, některé i v blikavém provedení. Strojvůdce našeho vlaku jev se zájmem též pozoroval. Nakonec ale vlak kolem nás profrčel, my jsme dostali zelenou a jeli dál, tedy už jenom jednu zastávku.
Kolik ubylo cestou sněhu, tolik přibylo ledu. Lázně Kynžvart nás uvítaly velmi záludnou ledovkou. Na klopeném nástupišti jsme sjížděli k sousedním kolejím. Doklouzali jsme se k lavičce a provedli přípravy před cestou. Už zvedáme baťohy, když tu najednou rup - utrhlo se ucho baťohu s akumulátorem. Zpřeházel jsem celý můj druhý baťoh, protože jsem myslel, že mám s sebou kus provazu. Ale nebyl tam. Nakonec jsme popruh nahradili páskem z kalhot. Mezitím zastavil další vlak, rychlík z Plzně, který tu ovšem stavět neměl, protože jinak bychom ho použili. Vlakvedoucí s průvodčím koukali, co se děje, a místí pracovnice se pomalu šourala po ledu k lokomotivě. Strojvedoucímu dala podepsat nějaké lejstro a vlak se začal pomalu rozjíždět - na červenou.
Konečně jsme vyrazili. Bohužel, nemohli jsme jít tempem, jaké bychom si představovali. Všude byl nesmírně kluzký led. Cestou do vlastní obce museli někteří z nás vydržet i několik pádů a nepříjemných situací (např. když vám začnou při vykonávání potřeby ujíždět po ledu nohy). Mezi lány suchého bolševníku jsme překvapili též pětičlennou skupinku místní mládeže nejen svou přítomností a vzhledem (obvykle nám trčí z baťohů kusy antén), ale i hlasitým zpěvem vánočních koled. V centru jsme si dali přestávku, zavadla jsme odložili na zamrzlou kašnu. Někteří se začali vysvlékat do krátkých rukávů a divoce se klouzali po chodníku, což komentoval i jeden ze dvou chodců, kteří se tam tou dobou vyskytli. U rozcestníku jsme zkalibrovali výškoměr. Po částečné regeneraci sil jsme se vydali na nejúmornější část naší cesty - pochod po kroutící se silnici. Uzavírali jsme sázky, kolik potkáme vozidel. Padala čísla od nuly do dvou včetně úvah, kolik aut bude v příkopech vedle silnice. Nakonec jsme potkali auta dvě, z toho jedno stojící v silnici, neosvětlené, neoznačené. Zevnitř už se zdálky linuly hluboké tóny taneční hudby. Uvnitř seděl mladý pár. Ani si nevšimli, že kolem nich prošlo pět lidí. Cesta ubíhala pomalu, jako obvykle jsme si říkali, že tohle už je ta poslední zatáčka a ona nebyla. Ale nakonec jsme do sedla mezi dvěma vrcholy dorazili. Čekala nás poslední část cesty, opět plná ledu a zledovatělého sněhu. S přibývající nadmořskou výškou postupně řídla mlha a důkazem toho byly hvězdy, které se objevily na obloze a pořád se objevovaly další a další.
Zdárně jsme dobyli vrchol. Hned jsme se pustili do práce. Jediným problémem bylo kotvení stanů, jelikož půda byla extrémně promrzlá. Jinak proběhlo vše bez problémů, během hodiny byly oba stany postaveny, stožár s anténou ukotven, kabel ke stanici připojen. Zalezli jsme do spacáků, někteří i do dvou, navečeřeli jsme se a šli spát, abychom byli na následující vlastní závodní den připraveni.
Moc se nám stávat nechtělo. Probudilo nás rádio Egrensis. Když jsme se rozkoukali, začali jsme s přípravou na závod. Připojili jsme radiostanici k napájení, rovněž tak počítač, cvičně jsme změřili PSV a už jsme mohli vysílat. První dvě hodiny jsem obstaral já a Michal OK1PUK. Šlo to celkem dobře, ale kdyby byl dávač, který letos skončil, pozor, u jiného člena než u Hanse, bylo by to ještě lepší. V druhé hodince, kdy jsem vysílal já, nemohu též opomenout, že Michal t.č. zapisovatel usnul. Najednou prostě přestal psát. Když jsme si odbyli naší směnu, nastoupilo duo Libor OK1CHP + Pavel OK1PUL.
Venku zatím klesla hladina mračen nízké inverzní oblačnosti, a tak bylo možné pozorovat prosluněnou krajinu okolních kopců. Během noci vyrostla na anténě, stožáru a kotvení pěkná námraza.
Přesunuli jsme se do stanu, kde velel vojín Hans. Pohostil nás alkoholickým cukrovím a vojenskou konzervou. Než jsme se nadáli, byl konec první čtyřhodinové etapy závodu. Nastal čas na oběd. Druhá závodní etapa proběhla v podobném duchu jako první a za chvíli bylo po ní. Už zase byla tma a přišla ta nejhorší věc - balení, skládání, demontáž. Letos jsem se antény ani nedotknul, protože jsem měl dost práce se stanem a nikdo mi to nevyčítal, protože jsem měl na starost přepravu akumulátoru.
Ještě nezbytná kontrola a debordelizace místa a sestup mohl začít. Sem tam bylo lepší opustit ledovou cestu a jít místním pralesem. Pokoušeli jsme se stihnout vlak v 19:29, ale nijak jsme nespěchali a stejně jsme se shodli, že nám vlak ujede před nosem. Nebylo to tak hrozné, vlastní vlak jsme tentokrát ani neviděli. Pouze jsme zaslechli zvuky, které vydával a zamlžená obloha zmodrala díky zábleskům, které vytvářel pantograf ve styku s namrzlou trakcí. Další vlak, rychlík, jel za tři čtvrtě hodiny a na příjezdu do Plzně se lišil o 20 minut, takže časová ztráta nebyla nikterak vážná. V příjemném prostředí čekárny jsme dojedli většinu zásob. V čekárně jsme též zjistili, kolik na sobě máme ledu a sněhu.
Během pobytu ve vlaku jsme se dozvěděli, co nás čeká v Plzni. Ledovka, co jiného. A byla opravdu pořádná, klouzali jsme se hned při cestě z nádraží. Tramvajové ostrůvky připomínaly opravdové kluziště. Ale všichni jsme zdárně dorazili do našich domovů, ať už je máme třeba na samém okraji Plzně.
