OK1KGT
RADIOKLUB
Hledáme nové členy
Úvod, novinky
Činnost, Úkoly
Vybavení
Proběhlé akce, schůzky
Plány
Členové
Ohlasy, ankety
Kontakty
Fotogalerie
Odkazy, Bazary
DV SV KV česky
Povídalo se
o nás
Úspěchy, Historie
Ať žijou textové!
prohlížeče!
WWW přístupy

Uživatel

Heslo


NAŠE AKCE z let 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012 2013 2014 2015 2016 2017
nebo všechny textově zdokumentované či s fotodokumentací nebo jen exkurze případně úplně všechny akce
posledních 10 schůzek


DatumNázev akceÚčastDokumentace
17.04.2003Na kolech: Výlet do hnědouhelných dolů
a Velikonoční závod na Polínském vrchu
7x




Podnětem ke konání tohoto výletu byla zřejmě jedna Liborova školní přednáška. On nepřednášel, ale pozorně naslouchal jak jistý profesor mluví o těžebních strojích. Libor není studentem Vysoké školy báňské. Ta přednáška byla o tom, jak je těžké tyto kolosy naučit chodit.

Libor se podíval do mapy, a tam, kde viděl nejrozsáhlejší „bílé“ místo, stanovil cíl naší výpravy - oblast mezi Chomutovem, Tušimicemi a Nechranicemi.

Pro Libora byl výlet pouze čtvrtečně-páteční, jelikož v pátek večer se musel dostavit na sraz své SŠ třídy. Mně však přišlo zbytečné vracet se do Plzně, když v sobotu a v neděli jedeme velikonočně závodit na Polínský vrch. Takže jsem si s sebou vzal i plachtu. Jelikož jsem se tím pádem nemohl dostavit na páteční klubovou schůzku, musel jsem ještě předat stan, se kterým jezdíme na závody, aby ho motorizovaná část výpravy mohla v sobotu přivézt na kopec. Předávání stanu Michalovi se proměnilo v dlouhý pokec a průzkum tramvajového kolejiště v zastávce Sokolovská, až jsem přišel domů v 11 hodin večer. Až pak jsem začal balit a připravovat kolo na cestu. Připravoval jsem tam zbrkle, až se mi podařilo rozbít sklo ve dveřích do mého pokoje.


Den první, uhelný

Odjezd vlaku byl v 08:02, sraz s Liborem v 07:30, vlak přistaven v 7:57. Jízdenka do Žaboklik nás každého jako Junior Pasáka a majitle předplaceného časového zlevněného kupónu na MHD (čili legitimace; pro Libora: lítačky; či pro další: šalinkarty) stála 52 Kč, pro kolo 20 Kč.

Po nástupu jsme kola provazem vzorně ukotvili na zadní nástavek kupíčkového vozu a vlak se s mírným zpožděním rozjel. Chvílemi se Libor učil, chvílemi jsme povídali o všemožných věcech. Například jsme rozebírali nepoužívaný úsek trati 162 Mladotice - Kralovice. V Žihli se málem paní průvodčí přes naše kola nedostala k zapínači koncových světel, jelikož až tam s námi jel dvouvozový motorák. V Blatně u Jesenice jsme díky zpoždění nečekali 20 minut ale i tak tam byla docela slušná pauza. Libor se vydal do místního koloniálu a zjistil, že v něm berou zcela neznámé stravenky a hlavně, že v něm neberou ty „správné“ Liborovo. Když přijely vlaky z Rakovníka, Bečova a protisměru, mohlo se vyrazit. Zajímavé však bylo, že jeden z vlaků přijel na naši kolej. Ale nebyl to ten z protisměru, to by se asi vyrazit nemohlo. Pak už nás čekala jen cesta mezi chmelnicemi a zastávky Stebno, Petrohrad, poté jsme projeli kolem cihelny v Kryrech, Libor zajímavě hleděl na cihly a pronesl: „těch jsem se nanosil!“ Pak následovaly stanice Vroutek, Podbořany, Kaštice, Kněžice, Čejkovice a naše cílové Žabokliky. Vystupovali jsme jako jediní. Projeli jsme kolem na svou dobu velmi moderního sila a vydali se přes Chbany na první cíl naší výpravy, hráz Nechranické přehrady. Jak jsme zjistili, zrovna bylo v opravě jedno z výpustních zařízení, respektive vůbec tam nebylo. Místo něj jsme našli několik pracovníků, kteří tam něco svařovali. Aby přehrada mohla být normálně napuštěná, byla na místě chybějící výpusti zbudována půlkruhovitá zábrana.

Pak jsme se přesunuli do Března, kde jsme nakoupili a kde se nám tak zalíbilo, že jsme se tam vrátili ještě třikrát. To bylo totiž tak. Libor se zeptal jedné paní co právě opustila obchod: „Kde že je to u Vás nejhorší?“ Po krátkém rozhovoru, ho paní odkázala na starostku, ta že prý ví všechno. Tak jsme vyrazili na obecní úřad. Od starostky se Libor dozvěděl, kterou silnicí máme jet, ale že se zcela jistě dostaneme k vrátnici. Pokud prý má s sebou nějakou hezkou kamarádku, může se podařit dostat i dál. Jenže Libor měl s sebou jen hezkého kamaráda a tak jsme se přes vrátnici nedostali. A to jsme tu správnou silnici našli až napotřetí. Pan bezpečnostní agent nám půjčil alespoň dalekohled s tím, že dál nás rozhodně nepustí, že by nás mohla sebrat mobilní patrola a on by pak z toho měl průšvih.

Když oblast nešlo projet, museli jsme ji objet. Zastavili jsme se až u elektráren v Tušimicích. Skrze zbytky plotů jsme pronikly k „zadním vrátkům“ elektrárny, a přes trnité houští a též po přebrození jakési kapaliny (snad to byla voda), jsme se dostali až k odstaveným těžebním strojům. Liborovi se alespoň částečně splnil sen. Bohužel jsem mu to trochu pokazil já, jelikož až doma Libor zjistil, že jsem ho u stroje nevyfotil. Zřejmě Liborův nový digitální fotoaparát jen pípl, ale necvakl.

Pak jsme se vydali do Kadaně. Projeli jsme kolem (asi) nějakého meteorologického stanoviště, předjeli nás hasiči a už jsme byli na pěkném náměstí v Kadani. Z mých znalostí dík předchozím cyklistickým výletům jsem určil místo, kde se nachází samoobsluha. Tam jsme nakoupili večeři, snídani a sváču na další den. Za pouhé 2 Kč jsem zakoupil „Kadaňky“ - místní tisk.

Jako místo noclehu jsme určili, jak jinak, kopec. Tentokrát necelých šest set metrů vysoký, nazývající se Úhošť. Jelikož jsme jeli a šli po červené turistické značce, čekali jsme, že budeme kola tlačit do prudkého kopce, ale že je budeme muset vynést i po schodišti na hráz přehrady nad Kadaní, jsme nečekali. Odměnou za namáhávý výstup byla nádherná náhorní travnatá plošina s výhledem do širokého okolí od Klášterce nad Ohří, přes Kadaň a elektrárny až po Chomutov a samozřejmě byly vidět i Krušné a Doupovské hory. Na místě nás zaujala četná černá popelnatá místa, zkrátka památky po ohních. Dlouho jsme přemýšleli, proč tam jsou. Zda-li tam byla vypalována nějaká rostlina či keř, co tam dle někoho nemá být. Ohniště od klasických výletníků opékajících buřty to rozhodně nebyla, protože místa neobsahovala popel po dřevě. Můj bratr mi však po návratu domů informoval, že to je prý zcela normální následek duchovního obřadu na starých mystických místech. Tak třeba to je pravda, vždyť osídlení zdejšího kopce sahá až k samotným keltům a 12. století před naším letopočtem, jak jsme se dozvěděli z informačních tabulí naučné stezky.

Udělali jsme několik fotek, postavili stan a přichystali jsme se k výrobě večeře. Otevřel jsem můj ešus a koukám, že je něco uvnitř. Zbytky z minulého výletu, tedy z lednového na Třemšín. „Ty Libore, copak jsme měli na Třemšíně dobrého?“ „Ty prase,“ zněla odpověď. To se mi velmi dotklo. Nejen že zbytky polívky na stěně ešusu nebyly nijak hrozné, ale hlavně jsem si představoval Liborův hrnek se zaschlým zatuchlým kysaným mlékem a v tom nějaké ovocné müsli či lupínky, vše asi tak jeden a půl měsíce staré, navíc v místě kam běžně přicházel děkan FEL. Nedalo se nic dělat, první jsem si musel uvařit polívku já. Slunce postupně zapadalo za Klínovec. Během vaření jsme se zkontaktovali s Michalem OK1PUK, ale jenom telefonicky, protože tohočasu neměl k dispozici žádnou vysílací techniku. Ručka byla v opravě a klubový Kenwood ještě nedorazil. Chvilku jsme povidali a provolávali volné minuty. Dostalo se i na to, že zatím co já a Libor jsme rozebírali trať do Kralovic jen slovně, někdo jiný doslova. Ztratilo se totiž 42 metrů kolejí i se šrouby. Po jídle jsme se šli ještě projít, na čež zavolal prozměnu Michal, že už má na co vysílat, a tak se ještě chvilku povídalo přes klínovecký převaděč. Když se objevil obrovský měsíc, chystali jsme se už ke spánku.


Den druhý, Doupovský

Ráno se do stanu opřelo sluníčko, takže uvnitř bylo rychle vedro. Venku bylo ale o něco chladněji. Z Úhošťské plošiny bylo dobře vidět jak nad městy v podkrušnohoří leží mlha a dým. Nasnídali jsme se a vydali se dál po červené značce, nejdřív na úplný vrchol Úhoště a pak dolů k silnici do Úhošťan, odkud naše cesta pokračovala po dlouhou dobu místy bez civilizace, ale s četnými známkami toho, že kdysi zdejší krajina okraje Doupovských hor obydlená byla. Mnohé zpevněné svahy, mostíky, nádrže a torza staveb to dokazaovaly. Jeden dům vypadal, že byl opuštěn poměrně nedávno. Nadmořskou výšku, kterou jsme sestupem z našeho nocležiště ztratili, jsme téměř znovu na této silnici do Kojetína nastoupali. V malé vesničce jsme hledali cestu podél VVP do Ždova, ale museli jsme si nechat poradit od dvou oranžových mužů hloubících koryta podél silnice. Říkali, že to bude polní cesta. A byla, lépe řečeno spíše to byla cesta přes pole, zkrátka nebylo to asi tak dlouho, co to pole někdo zoral i s tou cestou. Cesta lemovaná různými cedulemi zakazujícími vstup do VVP nás skutečně dovedla do Ždova, odkud jsme přes Háj pokračovali do Kadaňského Rohozce a pak kolem areálu cvičiště bojových vozidel Tureč k vesničce Konice, odtud dál pořád po široké silnici, se kterou jsem měl já i další účastníci jednoho novoročního výletu tu čest už se setkat. Z křižovatky u Chmelišťné jsme už po normální silnici počase dojeli do Valče, kde nás zaujal kromě hezkého zámku také plakát, vyzívající k placenému sběru šneků, 14 Kč za kg. Dále nás překvapila budova Ministerstva vnitra, Ředitelství záchranného hasičského sboru.

Z Valče náš plán velel jet směrem na Chyše a do Žlutic, ale asi jsme si spletli silnice a zachvíli jsme skončili ve Stykalech, mezi chmelnicemi. Co teď? Vracet se nám nechtělo, tak jsme nahlédli do mapy, abychom zjistili, co je v okolí zajímavého a hlavně, kterak zase najít ten správný směr, na jih, na Plzeň. Našli jsme cestu z další vesnice - Mlýnců do Libyně, odkud už zase po silnici, do Lubence. Při cestě byla značena věžovitá stavba, a tak nebylo nad čím přemýšlet. Stezka byla značně zarostlá trnitým keři. Až ve vrcholové partii byl v okolí normální les. A pak jsme zahlédli tu věžovitou stavbu. Bylo to něco jako stará kamenná rozhledna, s náznaky ochozů a balkónků. Stavba však měla pouze kruhové obvodové zdivo, zvnitřku asi kdysi vyspravené cihlami.

Po pořízení fotdoumentace jsme pokračovali v cestě do Libyně. Byl to prudký sjezd po poli s červenou zemí. Vyjeli jsme u starého rozpadlého a hlavně asi rozkradeného kostela. Propadlé stropy, chybějící kusy střechy, sem tam i památka po varhanech a neskutečný nepořádek, všude kam oko dohlédlo. Povylezli jsme po nepevném schodišti a trámech do věže, na místo upevnění zvonů (co se asi s nimy stalo?). Několik pořízených fotografií hovoří za vše. Kolem kostela, jak to tak bývá, byl hřbitov. Ten zdejší byl neudržovaný, podle náhrobků s německými jmény jsme určili letopočet 1924 jako rok posledního zdejšího pohřbu.

Poté už jsme jen sjeli do Lubence, kde se naše cesty po krátké úvaze rozdělily. Libor jel na vlak do Blatna u Jesenice, nebo Žihle, podle to jak mu to vyjde. Mým cílem byl Polínský vrch, ovšem vzhledem k tomu, že sraz s ostatními tam byl až druhý den odpoledne, mohl jsem si dovolit i nějakou zajížďku. Ještě než jsem vyjel z Lubence, navštívil jsem místní samoobsuhu. Prvním překvapením byly nízké ceny. Druhým pak to, že zde měli mou oblíbenou limonádu Praga - multivitamín, kterou jsem naposledy viděl před dvěma lety v Březnici. Po zaplacení mi ještě překvapilo lejstro s peticí proti zbudování úložiště jaderného odpadu nedaleko od obce. Nejzajímavější na tom bylo, že počet pražských odpůrců byl nesrovnatelně vyšší než počet místních podepsaných lidí. Já jsem své jméno samozřejmě nepřipojil.

Posílen multivitamíny jsem vyrazil po silnici 1. třídy přes Libkovice a Bošov k Budovu. Tam odtud jsem to otočil na Žlutice. Sledujete-li snad mé vyprávění s mapou u ruky, či na monitoru, ptáte se jistě, proč jsem nejel do Žlutic rovnou. Inu, to bylo tak. Vzhledem k tomu, že se od severu blížila studená fronta a čekal jsem silný déšť, myslel jsem, že by bylo dobré ubytovat se na noc v nějaké opuštěné čekárničce. Na mapě Shocart byla naznačena malá zastávka Budov na nepoužívané trati do Bochova. Bohužel, žádnou takovou zastávku jsem nenašel. Změnil jsem tedy „přepravce“ a přemýšlel, že přenocuji a la ČSAD. Vytipoval jsem místa, kde by mohly být jejich budky. Hleladal jsem nějakou ne zrovna uprostřed vesnice. Jednu jsem našel, ale ještě bylo moc brzo na ubytování se v ní. Druhý tip, už za Žluticemi u odbočky na Semtěš, se jevil zpočátku ideálně, hlavně orientací vchodu, do kterého nefoukalo, ale bohužel, někdo přede mnou čekárničku zneužil jako záchodu. Tak jsem se naštval a řekl si, že přece nejsem žádné béčko, a přespím venku, i když mám jenom plachtu. Cíl byl tím pádem jasný, nedaleký Zbraslavský vrch, na kterém jsme už jednou nocovali. Tentokrát jsem ale neměl v plánu nocovat přímo na jeho vrcholu. A udělal jsem dobře. Našel jsem ideální místo na ukotvení a pořádné vypnutí plachty. Sotva jsem dokončil práci, začaly se na zem snášet drobné kapky deště. Byl jsem nucen zalézt. Byl to dlouhý večer, protože jsem s sebou neměl rozhlasový přijímač. Tak jsem poslouchal jak kapky dopadají na plachtu a po značně dlouhé chvíli jsem usnul.


Den třetí, mrazivý

Spalo se dobře, zima ve spacáku nebyla, spíš naopak. Na plachtu již nic nepadalo, tak jsem jí trochu odklopil a nemohl jsem uvěřit vlastním očím. Všude bylo bílo, všechno bylo pod sněhem, kterého napadaly za noc asi 2 cm. Byl to zajímavý pohled například na mé kolo, které bylo taky úplně bílé. A jistě byl zajímavý pohled i na mne, když jsem vylezl ve slipech z úkrytu a začal se oblíkat. Taška na kole se hned uvolnila, protože jsem si na sebe vzal téměř všechno, co jsem s sebou měl. Úchvatný pohled byl také, když jsem se už na kole otočil za sebe, jak nechávám na zasněžené silničce stopu. Sníh zabílil i cedule označující hranice bývalých okresů, ale to, že člověk přijíždí na Plzeň-sever pozná i kdyby nechtěl. Silnice je rázem samá díra, v lepším případě samá záplata. Mírné oteplení způsobilo rychlé tání sněhu na stromech, a tak jízda pod stromy nebyla příjemná. Kolem policejního rekreačního střediska jsem dojel do Nečtin, kde jsem pořídil něco k snědku. Na chvíli vysvitlo i sluníčko, ale během další cesty se již jen ochlazovalo a ochlazovalo. Oblast kolem Bezvěrova je nepříznivým počasím nakonec proslulá. Přes Trhomné jsem dojel do Polínek a odtud již známou cestou na Polínský vrch, kde se ještě povalovaly zbytky sněhu. Vzhledem k nepříznivému vývoji povětrnostní situace jsem ihned postavil plachtový přístřešek. Měl jsem 4 hodiny času. Mírně pršelo, chvílemi sněžilo. Sbíral jsem dřevo na večerní oheň. Dalo to docela práci najít kousek suchého dřeva, nicméně dařilo se a já jsem se tím alespoň zahřál. Šel jsem z prudkého srazu dolů a nahoru snad stokrát, vždy jen s malou porcí dřeva, abych se zahřál. Když jsem nashromáždil slušnou hromadu dříví, začal jsem vymýšlet další činnosti. Přečetl jsem celé Kadaňské noviny. Ještě, že jsem si je koupil, jinak bych se asi nudou ukousal k smrti, protože rohlíky už začaly docházet. Poslední třičtvrtěhodinku jsem prožil v lomu pod kopcem, kde jsem čekal na Pavla, Libora, Hanse a Karolínu. Přijel jen Pavel a Libor. Přemýšleli jsme, zda-li by nebylo vhodnější přesunout se na noc k Pavlovi na chalupu. Vyšli jsme na kopec s tím, že se rozhodneme u mého obydlí. Rozhodování trvalo docela dlouho, protože jsme čekali na předpověď počasí a situaci konzultovali s Michalem, který se rozhodl závodu nezúčastnit. Důvodem mělo být účení se, ale telefonem byl zastižen v tramvaji, takže ho s Liborem podezříváme, že děal něco jiného. Nakonec padlo rozhodní - noc na chalupě. Plachtou jsme přikryli dříví, sešli k autu pod kopec a vydali se na nedlouhou cestu na chalupu.

Poté co nám Pavel odvyrpávěl letošní výstřelky jejich kuny, zatopil a místnost se celkem rychle ohřála na slušných 13 °C. Pak se Pavel s Liborem dali do pletení pomlázek. Někdy to křupalo, ale výsledky byly uspokojivé. Píšťalky se nepovedly. Následovaly čínské polívky nejrůznějších příchutí (já jsem měl Míchanou příchuť) společně s buřty opečenýmy na plechu. Ty nás rychle zasytily a za poslechu rádia jsme usnuli. Já na úzkém gauči, Libor na „babiččině spartakiádním lehátku“ a Pavel na válendě. Venku se mezitím vyjasnilo.


Den čtvrtý, závodní

Ráno jako malované. Sluníčko svítilo, modrá obloha. Pomalu jsme se probouzeli a připravovali si snídani. Bylo nám divné, když už bylo po sedmé, že ještě nedorazil Eso Severka, který se na nedalekou zastávku měl dopravit autobusem. Za chvíli však dorazila místo něj zpráva SMS, že mu v noci bylo špatně, a že tedy nedorazí. Uklidili jsme, vše zamkli a vyrazili zpět na Polínský vrch. Ve třech jsme všechny potřebné věci v pohodě vynesli na kopec. Utábořili jsme se na tradičním místě, kde už nás neotravují bodláky a trnité keře. Libor s Pavlem se vrhli na stavbu antény, já jsem smontovával stožár. Vše proběhlo úžasně rychle a téměř bezchybně, takže zachvíli jsme už připojovali stanici k napájení. Horší to bylo s počítačem. Začala stávkovat klávesnice. Ani silné Liborovo (mechanické) domlouvání nepomohlo. Nezbylo tedy nic jiného, než najít tužku a papír a zapisovat jako dřív. Jako první zapisovač jsem zapomněl chvíli psát časy ke spojením. Bohužel postihla nás další neočekávaná věc, přestal fungovat náš „stolní“ mikrofon. On vlastně fungoval, ale pouze, když se vysílalo malým výkonem. Usoudili jsme, že nemá cenu zjišťovat při závodě, čím to je, a připojili originální, dodaný se stanicí, do kterého se musí vyloženě řvát, abychom byli někde slyšet.

Další věc, která nás nepotěšila, že v sousedním čtverci někdo též vysílal a tím nám rušil značně široké pásmo kmitočtů. To však nebylo nic proti tomu, co předváděla stanice na Třebouňském vrchu. V pásmu 2m jsme její modulaci naladili současně na 5 frekvencích. Kombinace výše jmenovaných vlivů způsobila, že i když jsme sem tam, nějakou vzdálenější stanici zaslechli, spojení se nám s ní navázat nepodařilo.

Během dopoledne přijeli Fousáčové. Fousáč junior mi hned šel dělat zapisovatele a šlo mu to náramně. Kolem poledne se rušení uklidnilo, asi šli naši dva „rušitelé“ na oběd. Jenže s nimi asi paraelně obědvaly i ty vzdálenější stanice. Zkrátka nejdelší spojení měřilo asi 370 km, což je tedy sakra bída. Během závodu se dostavil též Michal. Přijel na kole. Příjemně nás překvapil. Hned se pustil do vysílání. Michala jsme nečekali. Čekali jsme Johnyho OK1JRA. Ten měl na kole přijet a alespoň chvíli se zdržet. Ale jak jsme se později dozvěděli, již před třemi dny ho při cestě z práce na kole domů srazilo auto. Naštěstí to snad nebude nic vážného, jen dočasně velké koleno.

Ani jsme se nenadáli a už tu byla Fousáčova hodinka - závod dětí. Zpočátku to vypadalo bledě, jako kdyby na pásmu nikdo nebyl. Ale pochvilce se přecijenom na Fousáčovo urputné výzvy pár stanic ozvalo, ať už to byly kolektivní stanice též „vybavené“ dětmi, či obětavci, kteří chtějí udělat dětem radost. Co by to udělalo těm ostatním, kdyby ještě hodinu u rádia vydrželi. Zatím co Fousáč vysílal a Pavel zapisoval, my jsme začali balit okolní nepotřebné věci, jakož i stan, který tu letos byl vlastně zbytečně. Když Fousáč odvysílal poslední výzvu, zbývalo už jen dát do baťohu Kenwooda, schodit stožár, rozmontovat anténu, vše důkladně zakonzervovat do příští akce izolepou a odejít k autům, či v Michalovo případě odjet na kole. Lom pod kopcem se díky hezkému počasí zaplnil horolezci, kteří tu asi na Velikonoční neděli bývají pravidelně. Rozloučili jsme se s oběma Fousáči, naskládali sebe i věci do auta a vyjeli zpět na chalupu, kde už čekal Michal, až si tam vyzvednu kolo a do Plzně se dopravíme my dva po vlastní ose. Michal se před cestou namazal krémém na opalování z roku 1975. A pak už přišlo na řadu rozloučení se s Liborem a Pavlem, i když věděli, že se ještě dnes uvidíme. Michal a Pavel doma, jelikož jsou si navzájem bratry a ještě spolu bydlí. No ale ještě předtím, jsme se viděli, když nás někde cestou do Plzně předjížděli. Naštěstí ani netroubili, tak jsme se jich nelekli. Protivítr byl opravdu silný, člověku se jelo opoznání lépe, když jel jako druhý. Cestu nám zpříjemnila skupina zasebou jdoucích jedenácti srnek. Když přešly vedlejší silnici, napočítal jsem jich celkem 19, protože se spojili s dalším menším stádem.

Netrvalo to dlouho, a už se před námi objevily známe stožáry nad plzeňským severním předměstím a když člověk mezi ně věde, už je vlastně doma. Na křižovatce u Remusu se má a Michalovo cesta rodělily a během několika minut jsme byli oba ve svých domovech.


Závěrečné résumé:

Byly to nádherné 4 dny, za které se stihlo uvidět a udělat spoustu zajímavých věcí. Byl to můj první větší cyklistický výlet v roce 2003 s mnoha zážitky. Po delší době jsem se dostal do kraje Doupovských hor, který se mi líbí. Co se týče technických věcí bude třeba rozfungovat stolní mikrofon a dodělat lepší připojení napajéní ke stanici. A příště s Liborovo počítačem vzít i externí klávesnici, nebo jiný počítač. Pochvalu za vzorný výkon by si jistě zasloužil Fousáč junior a černý puntík si na svou uniformu může přišít VD vojín Hans, který nedal vědět, že nepojede. No a na závěr jedno moudro: Na vejce závod je dobré přibalit si jak kraťasy, tak rukavice.





Nejbližší schůzky / akce ... podrobnosti
Ne 30. dubna
2x 1x
Pálení čarodějnic ...více
Pá 05. května, ???
Eta-aquaridy ...více
bude upresneno
Chcete dostávat informace o našich akcích prostřednictvím emailu? Zaregistrujte se.